fbpx
Velikonoční Burn Fighters výzva

Velikonoční Burn Fighters výzva

Velikonoční Burn Fighters výzva

2.4. -5. 4. 2021 proběhla naše první Velikonoční BF výzva.

A o co šlo?

Kvůli dlouhodobě přetrvávajícímu nouzovému stavu nemůžeme pořádat žádná setkání, akce ani preventivní besedy. Tak jsme se rozhodly uspořádat čtyřdenní velikonoční výzvu. Akci nejen pro nás, ale i pro naše přátele a fanoušky na sociálních sítích. Restrikce nám umožňovali pohyb venku alespoň v rámci našeho okresu a našim cílem bylo přimět lidi jít ven na čerstvý vzduch a trochu se hýbat. Péče nejen o tělo, ale i duši je nám blízká, a tak jsme chtěli do této akce zapojit i ostatní. Velikonoční svátky se nám jevily jako výborná volba. Strávit každý den venku procházkou nebo běháním a tím posílit jak fyzickou, tak i psychickou kondici.  A také dát touto akcí o nás vědět lidem, kteří rádi sportují, ale o popáleninách třeba nikdy dříve neslyšeli.

4 dny velikonoční výzvy, 4 dny běhání, 4 dny chůze.

Naši velikonoční výzvu jsme zahájily na Velký pátek. Cílem bylo každý ze čtyř velikonočních dnů si jít buď zaběhat nebo se projít ven. Každý, kdo se zapojil, nám pak posílal své výsledky do komentářů na sociálních sítích. Už během prvního dne se do naší akce připojilo asi dvacet účastníků a naběhalo se přes 100 km. První den jsme si šly zaběhat společně  s Jarmilou a Majou , abychom se vzájemně podpořily a vytvořily takový menší BF tým. Jinak jsme běhali všichni virtuálně a vzájemně se přes sociální sítě podporovali. Bylo moc hezké sledovat i menší hecování našich fanoušků ohledně naběhaných kilometrů. Fanoušci s námi sdíleli i krátká videa a fotky ze svých běhů nebo procházek a sdělovali nám dojmy z počasí nebo svých fyzických sil.

Počasí během těchto čtyř dnů vystřídalo snad všechny své podoby, jak se na duben patří, a tak některé kilometry byly opravdu vydřené.

Náš poslední pondělní běh byl za doprovodu prudkého větru a deště, který přecházel ve sněžení. To pak vystřídalo sluníčko a pak zase déšť. Ale ani to ani mě, ani mého nezdolného traséra, ani naše fanoušky neodradilo a téměř všichni vydrželi opravdu všechny čtyři dny v kuse.

A kdo byl nejlepší?

Za čtyři velikonoční dny jsme naběhali nebo nachodili neuvěřitelných 627 kilometrů. Naši výzvy se zúčastnilo 28 soutěžících. Celkový vítězem a vítězem můžské kategorie se stal Richard Barc. Ten naběhal neuvěřitelných 62 kilometrů.

Vítězem mezi ženami byla Lucie Ocenasova s naběhanými 25kilometry. Nejlepší zahraniční účastnicí se stala Barbora Izingová ze Slovenska s nachozenými 34kilometry. 

Pro všechny zúčastněné jsme přichystaly jako ocenění a uznání diplom,  sladkou odměnu a něco malého od nás z BF na památku.

S holkama z BF jsme byly nadšené, kolik lidí se do naší první výzvy zapojilo. Byla to i pro nás motivace každý den vyběhnout nebo se jen projít. Pro mě osobně to byl úžasný pocit, vědět, že každý den jde ven díky nám skupinka lidí a vzájemně se podporují. Poslední den výzvy se mi vůbec jít běhat nechtělo, počasí bylo opravdu aprílové, ale ten pocit po doběhnutí 9. kilometru z celkových 28. byl k nezaplacení. Velkou zásluhu na mém výkonu má i můj partner, který je soutěživý typ a nenechal by mě sedět doma, ani kdyby venku trakaře padaly.

Jsme moc rády, že jsme alespoň trochu mohli přispět k tomu, že skoro třicet lidí čtyři dny chodilo na čerstvý vzduch a dělalo něco dobrého pro sebe, své zdraví a psychickou pohodu. A také nás těší, že jsme o sobě touto formou mohli dát zase trochu víc vědět a přiblížit povědomí o popáleninách dalším lidem.

Moc děkujeme všem, kteří se naší velikonoční výzvy zúčastnily, a už teď se těšíme na příště.

Sportu zdar a za BF Martina.

Reportáž o Burn fighters v pořadu Gejzír

Reportáž o Burn fighters v pořadu Gejzír

Reportáž o Burn fighters v pořadu Gejzír

V loňském roce jsme se několikrát sešly s moc milou režisérkou Veronikou Kvakovou a jejím dvorním kameramanem Marianem Mejzlíkem. Veronika nás na začátku roku 2020 požádala, zda by o Burn Fighters mohla natočit krátkou reportáž pro Českou televizi do pořadu Gejzír. Veroniku zaujal náš projekt a my jsme samozřejmě nadšeně souhlasily, aby se díky reportáži mohlo dozvědět o Burn Fighters více lidí.

V březnu proběhlo první natáčení. V pohodovém prostředí pražské kavárny jsme Verče povídaly o vzniku BF, jak se zrodila myšlenka na založení platformy pro pomoc popáleným. Svěřily jsme se ji i s našimi příběhy, jak jsme zvládaly pobyt v nemocnici, jak probíhalo léčení a jak jsme se s následky popáleninového úrazu vypořádávaly. Ještě jsme zde natočili, jak vypadá naše každodenní činnost, jak společně plánujeme další akce, preventivní besedy a setkání. Dále pak vymýšlení příspěvků na sociální sítě a tvoření obsahu na web. Proběhlo zde i natočení krátkého rozhovoru s naší patronkou Jarmilou.

Na podzim pak proběhlo další kolo natáčení, které nám do té doby neustále odsouvala probíhající pandemie. Přijely jsme povídat o rizicích popáleninových úrazů deváťákům ze Základní školy v Praze Strašnicích. Preventivní besedy jsou jedním z pilířů činnosti BF, takže naše osvěta v oblasti popálenin nesměla v reportáži chybět.

Další z věcí, kterým se věnujeme, je pomoc lidem s péčí o jizvy. Pro Gejzír jsme tedy natočily ještě ukázky různých pomůcek, které k péči o jizvy patří. Diváci tak mohli vidět elastické kompresní návleky, plastové masky, různé krémy a silikonové gely. Předvedly jsme i praktickou ukázku tlakové masáže. Marián si ještě dotočil nějaké záběry nás tří společně venku i doma za počítačem a práce na reportáži byla u konce.

Celé natáčení jsme si moc užily. Spolupráce s Veronikou a Mariánem byla příjemná a my jsme moc vděčné za možnost prezentovat činnost BF v médiích.

Výsledek našeho téměř celoročního natáčení jste mohli sledovat na České Televizi 1 ve čtvrtek, 28. ledna ve 21:00.

Záznam celého pořadu si můžete pustit na odkazu zde.

Moc děkujeme ZŠ Brigádníků za vstřícnost při pořádání preventivní besedy a Veronice a Mariánovi za úžasnou zkušenost a možnost zviditelnění Burn Fighters!

Příběh paní Martiny (3. díl) – Jizvy a mateřská znaménka

Příběh paní Martiny (3. díl) – Jizvy a mateřská znaménka

Příběh paní Martiny (3. díl) – Jizvy a mateřská znaménka

Prevence rakoviny kůže ( i doktor je jen člověk). Kdy a jak se začalo mluvit na veřejnosti o rakovině kůže? Nevím. Základní myšlenka sdělení, před 30 lety byla: Znaménka nesmí krvácet.

Sice jsem se jako dítě opařila, ale kůži mám zhojenou, jizvy vyzrálé. Jinak než s jizvami se neznám. Prostě zapomenutá historie, která nijak neovlivňuje současnost.

Je mi ovšem 20 let a krvácí mi 2 znaménka. Co se dá dělat. Musím k doktorovi. Na chirurgii znaménka odstraníme, musíte mít potvrzení kožního lékaře. Potvrzení mám, jdeme na to. Bojím se, ale to dám. Mám štěstí, v den D má službu pan doktor vyhlášený chirurg. K nám do malého města za ním jezdí lidé až z Ostravy! I v Praze, by mohl dělat, jak je prý výborný.  Ale pan doktor pracuje u nás v malém městě, protože je „svůj“(tak se tomu říkalo). Dále se taky říká, že pár pacientům dal pár facek a strašně sprostě mluví. Pokud ovšem člověk musí na operaci, je tento doktor nejlepší. Co by na něj dnes řekla Lékařská komora, Sdružení pacientů raději nemyslet. Zákrok začal. Pan doktor je milý. Najednou koutkem oka, něco letí přes operační sál. Začne děsný hluk. Pan doktor vzteky kope do nerezového stolku s nástroji, to co jsem, před chvílí zahlédla, byly nástroje, se kterými pracoval. Pan doktor kleje v čisté „Ostravštině“:

„****,****,**** co to máte za ****kůži ? ***furt se to trhá****já se na takovou práci můžu*****!…“ Sestřička mi posunky naznačuje, že je vše v pořádku a přinese nový stolek s nástroji. Jen pípnu: Já jsem opařená, šijete v jizvě. Nastalo ticho a pan doktor pokračuje v práci. Po chvíli řekne: „Promiňte“. Podívám se na sestru. Teď vypadá ona, že dostala infarkt. Později mi zašeptá: „Dělám s panem doktorem 10 let. Viděla a slyšela jsem toho hodně, ale že zná slovo: promiňte, to jsem se teprve dnes dozvěděla.“ Zákrok jinak bez komplikací.  Po roce se nedalo najít místo, kde byly zákroky provedeny.

Je mi 30 let. Přestěhovala jsem se. Opět mi krvácí znaménka. V našem městě je plastický chirurg. Tak půjdu na odstranění znamének k němu. Pan doktor je ze mě nadšený. Vidí jizvy, ptá se, jestli se může podívat na všechny. Prý, něco takového a tak starého (doufám, že stále mluví o jizvách) se jen tak nevidí. Mám pocit, že jsem obrázková knížka. Vysvětluje mi, že znaménka v průběhu života rostou a mé jizvy je nepustí růst, tak znaménka krvácí.  V mé kůži je zákrok samozřejmě možný, ale při šití se tupí jehly, kůže se trhá a déle srůstá. Výborně, narazila jsem na odborníka. Zákrok je bez komplikací, následné vyndání stehů taky. Jen malá chybka. Všechno prasklo cca 100 metrů od ordinace. Jizvy v jizvách velikosti 1 koruny jsou vidět i dnes. Nikdy víc k tomuto doktorovi!

Je mi 40 let. Opravdu mě ty znaménka rozčilují. Zase krvácí. Tentokrát jdu do nemocnice na chirurgii. Přišla paní doktorka. Poučena životem ji na zákrok připravuji já: „Budete šít v jizvě, kůže se bude trhat, bude se tupit jehla.“ Dozvím se ovšem, že jsem nějaká chytrá, a že ona ví, co má dělat. Takže výkřiky paní doktorky: „Jé, ona se ta kůže trhá. A zase. Jak to, že mám tupou jehlu?“ Nekomentuji. Nekomentuji ani vyndání stehů, kde se mi podaří omdlít. Protože komentář zdravotní sestry: „Já za to nemůžu, proč máte tak hluboko stehy?“ Co jí mám odpovědět? Doma jsem se nudila, tak jsem si rány u televize přešila, ať máte víc práce? Takže ani tady chodit nebudu.

Je mi 45 let. Potkávám chirurga z Vinohradské nemocnice. Prý jaké mám zkušenosti s doktory a jizvami. Popsala jsem mu, co se děje, když si dávám vyndávat krvácející znaménka. Hodně a dlouho se smál. „To víte, kolegové jizvy neumí. Vidí je málo. Příště přijďte k nám, na Vinohrady. Tam jizvy umíme všichni.“

Je mi 50 let. Co dělají znaménka? Krvácí. Tak vyzkouším tu Vinohradskou nemocnici. Nuda. Přišla jsem, poznali jizvy, vyřízli krvácející znaménka, zašili, vyndali stehy, kůže drží. Jak říkám nuda.

PS Kam mám jít příště? Vyzkoušet dalšího doktora či opět na Vinohrady ???

Preventivní beseda pro ZŠ Brigádníků

Preventivní beseda pro ZŠ Brigádníků

Preventivní beseda pro ZŠ Brigádníků

 

Jedním z našich cílů je pořádání preventivních besed pro žáky ve školách. Přednáškami chceme upozorňovat na problematiku a závažnost popáleninových úrazů.

V půlce prosince se nám díky natáčení pro pořad Gejzír povedlo domluvit první besedu v letošním školním roce. Přijely jsme povídat o rizicích popálenin deváťákům ze Základní školy v Praze Strašnicích. S dětmi jsme se podělily o naše příběhy a zkušenosti s jizvami.  Probraly jsme různé mechaniky úrazů, jak jim předcházet a nesměla chybět ani první pomoc u tohoto typu poranění. Sebou jsme si na ukázku přivezly i řadu věcí. Například pomůcky, které pomáhají při léčbě jizev a také makety věcí, které mohou popáleninový úraz způsobit.

Bezesporu nejvíc emotivně působil Simči příběh, který ji v 17letech změnil život. Celou naši přednášku doplňovala prezentace pouštěná na projektor, kde mohly děti vidět různé fotky, ať už z nemocnice, nebo z našich BF akcí. Samozřejmě jsme nezapomněly představit i Burn Fighters – proč jsme projekt vytvořily, čemu se věnujeme a co plánujeme do budoucna. 

Děti byly úžasné, spolupracovaly a byli opravdu hodné. My jsme si to užily a přály bychom si, aby se díky naší přednášce ani jedno z nich nestalo popáleninovým pacientem.

Moc děkujeme vedení ZŠ za vstřícnost a možnost v této době preventivní přednášku uspořádat.

 

Příběh paní Martiny (2. díl) – Když si jako dítě hodně opaříte hrudník, nemůžete kojit

Příběh paní Martiny (2. díl) – Když si jako dítě hodně opaříte hrudník, nemůžete kojit

Příběh paní Martiny (2.díl) – Když si jako dítě hodně opaříte hrudník, nemůžete kojit!

Jednoduchá věta? Oznamovací souvětí o dvou větách? Tak určitě. Jen trvalo 5 let, než ji po spoustě bezesných nocí, zoufalství, výčitek dala nejen dohromady, ale i do mozku. Ne, že by to k něčemu bylo. V té době měla dcera 5 let a syn 3 roky. Další dítě jsme v plánu neměli. A ještě po 25 letech ji mám potřebu vykřičet do světa. Tak je tato věta pro mě důležitá.

Tak se vám to prostě stane, že se sice jako dítě hodně opaříte, vyrostete. Jizvy se roztáhnou, jsou vidět jen některé spletence. Tím, že se jizvy roztáhly a zdají se být na první pohled neviditelné, nezmizely. Jen je sama nevnímáte, nevnímá je okolí, doktoři dokonce i rodiče váš úraz vytěsnili.

Žijete si svou pohádku. Přejede princ na bílém koni. Je svatba. Po roce se narodí nádherná dcera. A pak přijde ten okamžik, kdy dítě přiložíte ke kojení…. a, a nic. Teda nic, dcera se snaží, ale strašně to bolí a krvácím. Sestra v porodnici (současný název – laktační poradkyně) mé „kojení“ kontroluje a komentuje: Každou matku kojení ze začátku bolí, nemůžete krvácet. Vy krvácíte! To jsem ještě neviděla. To přestane. Musíte se snažit překonat bolest. Odstříkávejte. Odstříkáváte špatně. Mléko má být bílé ne červené. A dcera pláče, nepřibývá na váze. Aby ne, mám krásnou dceru ne upíra.  Upír by byl nadšen. Tak přišlo na řadu umělé mléko. Ženy v rodině kroutily hlavou, sestry v porodnici kroutily hlavou. Po pár letech, když jsem čekala syna,  já se bála otázky: Budeš tentokrát kojit? A hádejte – ani moje druhé dítě nebylo upír. Vzadu v hlavě mi zůstala tichá výčitka. Proč sakra nejsem schopná nakojit vlastní děti?

Opět běžel čas. Změnili se lidé kolem mě. Pak přišel ten den. Kafe s novou známou. Probírání ženských otázek, téma kojení. Výraz jejího obličeje, po mém přiznání, že jsem kojení nezvládla, na ten se nedá zapomenout. Stejně tak na její vyděšené věty: Kdy tě prosím tě napadlo, že budeš kojit? S těmi jizvami? Jsi blázen? To přece nemohlo vůbec jít! Nešlo. Kde byla před 5 lety? Proč mě ani nikomu z mého okolí tohle nedošlo? Prostě proto, že jizvy byly stará zapomenutá událost.

Zapomenout na jizvy? Sci-fi ? Ne, opravdu ta doba nastane. Samozřejmě, že ne za 5, 10, ani 20 let. Jednoho dne, zjistíte, že jizvy jedno jak velké, jsou vaší součástí.