Péče o jizvy ze zkušenosti

Před pěti lety jsem prodělala úraz. Popáleniny třetího stupně jsem měla na obličeji, rukou a nohou. Absolvovala jsem řadu transplantačních a rekonstrukčních operací, které mi zanechaly na kůži památku v podobě jizev a jizevnatých ploch. Jizvy však mohou vzniknout nejen při popáleninových úrazech, a proto bych se ráda podělila o mé vlastní zkušenosti s péčí o ně.

Vždycky jsem měla odpor k věcem, které mě někdo nutil dělat. S jizvami to bylo od začátku tak nějak naopak. Asi kvůli tomu, že v nemocnici prostě člověk opravdu nemá nic jiného na práci, než se věnovat sám sobě. Myslím tím péči o uzdravování a samozřejmě péči o jizvy. A tak nějak jsem nechtěla věřit, že už nikdy nebudu vypadat jako dřív. Že jizev se opravdu nelze zbavit natrvalo. Do té doby jsem s jizvami nepřišla do styku a ani jsem se nikdy o popáleniny nezajímala. To se samozřejmě díky úrazu úplně obrátilo.  Najednou jsem se snažila s pomocí rodiny zjistit co nejvíce informací. Jak s jizvami pracovat, co na ně funguje a hlavně jak se jich zbavit. Doktoři samozřejmě chodili s tím svým: my nevíme, jak se kůže zahojí, musíte být trpělivá, jizvy se hojí dlouho, uvidíme, počkáme, je to běh na dlouhou trať, bla bla bla, to nikdo slyšet nechce. Na některá slova jsem byla vysloženě alergická. Chtěla jsem samozřejmě slyšet, že se mi vše krásně zahojí, a že bude zase vše dobré a v pořádku. No samozřejmě, že by mi to žádný doktor ani říct nemohl. A jistě, že měli pravdu, že to chce čas, a tak. A také mě dost vystrašili tím, že jizvy mají velkou sílu a mohou tělo pěkně zdeformovat. Například na rukou, kdy nebudu moct dát prsty od sebe nebo se změní postavení prstů. O deformaci obličeje raději ani nemluvím. Také, že můžou být jizvy obrovské, hrubé, vystouplé. Ale pokud se budu o jizvy správně starat, můžou být pěkné, vláčné, nevystouplé, barevně jednotné a nebudou mě omezovat v pohybu nebo deformovat obličej a končetiny. Je však nutná časná, pravidelná a poctivá péče. Existuje řada způsobů, jak o jizvy pečovat a zde nabízím jednotlivé možnosti.

Důležité je začít s péčí hned, jakmile to lékaři dovolí a zmizí stroupky z poškozené plochy. Krutou pravdou ale je, že jizva opravdu nikdy nezmizí, ačkoli bych si to sama moc přála. Můžeme si ale hodně pomoct v tom, aby se jizva stala téměř neznatelnou. I když roli mohou hrát také genetické dispozice ke zvýšené tvorbě jizev. Jedna sestřička mi při kontrole řekla, že to u mě nejspíš tak bude. I když jsem poctivě nosila kompresní návleky a o jizvy na rukou se důkladně starala, vysvětlila mi, že mám jizvy dost vystouplé a jestli vůbec nosím návleky. Upřímně mě to naštvalo, protože jsem se péči věnovala fakt poctivě. A tak jsem ještě víc začala makat. A vyplatilo se mi to. Při následujících kontrolách jsem už nic podobného neslyšela. Jen to nějakou dobu trvalo, než začaly být vidět alespoň malé výsledky a první  zlepšení.

Pro péči o jizvy existují tyto pomůcky či techniky: 

  • Krémy a masti.

  • Tlakové masáže.

  • Silikonové gely a pláty.

  • Elastické kompresní návleky.

  • Masky a dlahy.

  • Lasery

Dále je důležité jizvu neustále hydratovat, procvičovat, tlakovat a chránit před poškozením, sluníčkem ale také mrazem.

Mně se nejvíce osvědčila kombinace všech výše zmíněných metod. Nemůžu říct, že jen jedna věc pomáhá a druhá ne. Vždy jsem se snažila dělat maximum co šlo a co jsem zvládla. Poctivě a pravidelně jsem se jizvám věnovala, i když se mi ne vždy chtělo. A i když to bylo otravné a zdlouhavé, vyplatilo se to. Jen to chce zatnout zuby, protože doktoři mají pravdu, péče o jizvy je běh na dlouhou trať. Hlavně ze začátku nejsou vidět téměř žádné výsledky a pokroky jsou tak malé. A tím ze začátku myslím třeba půl až třičtvrtě roku...  Často jsem podléhala beznaději, že na jizvy vůbec nic nepomáhá. Chtěla jsem to vzdát, vykašlat se na to. Je to hodně tvrdá práce, bolí, otravuje vás, při tlakování se vám chce brečet. Když si po stopadesáté za den navlékáte rukavice, je to k vzteku. Ze začátku byla doba, kdy jsem všechno kolem jizev nesnášela. Brala jsem to jen jako nutné zlo. Postupně jsem si na to ale zvykala. A bylo to lehčí. Pocity radosti z malého zlepšení střídaly pocity zmaru, že to prostě nemá smysl. Když už to jeden týden vypadalo, že se jizvy lepší a jsou měkčí, druhý týden, nebo třeba hned druhý den, bylo zase vše naopak. Nebo ten pocit marnosti, když si půl hodiny tlakujete jizvu, ta je pak krásně měkká a šup, ani ne za hodinu není vůbec poznat, že jste si s ní dala takovou práci. Až časem začínají být znatelné první výsledky, takže je opravdu potřeba velké trpělivosti a vytrvalosti. 

Když jsem se na začátku snažila získat co nejvíce informací o péči o jizvy, nebylo toho mnoho. Nenašla jsem žádné osobní zkušenosti někoho jiného a ze všeho jsem byla tak trochu zmatená a vykulená. Ze slov a rad zdravotníků se mi nedařilo udělat úplnou představu, co to vlastně pro mě bude znamenat a co život s jizvami obnáší. Vůbec jsem netušila, co mě čeká. Proto jsem se chtěla podělit o své poznatky, abych své zkušenosti mohla předat dál nebo prostě jen někomu ulehčila hledání. 

Ještě bych ráda zmínila, že stav jizev hodně záleží i na celkovém rozpoložení člověka. Nejen na psychickém stavu, ale i na vnějších okolnostech. V průběhu léčby se mi často stávalo, že jsem se ráno probudila a jizvy byly krásně pružné, vláčné a jemné. A někdy úplně naopak ztuhlé, tvrdé a nepříjemně se táhly, svěděly nebo bolely.

Tyto pocity jsem během léčby jizev zažívala pravidelně. Čím starší však jizvy jsou, tím méně zaznamenávám nějaké výraznější změny. Nepříjemné pocity jsou tak nyní opravdu výjimečné a podle mě hodně souvisí s psychikou. Pokud jsem se v průběhu léčby zrovna necítila dobře, něco mě stresovalo, byla jsem smutná a depresivní, okamžitě se to projevilo na jizvách. Podstatně se nepříjemně stáhly. Když jsem ale měla lepší den a na jizvy třeba zrovna tolik nemyslela, hned se zlepšily a zhezčily. Žilo se s nimi lépe.

Dnes sice jizvy mám, ale výrazně mi život neztěžují. Dalo by se říct, že jsem si na ně i zvykla. Samozřejmě bych byla stokrát radši, kdyby se jich šlo zbavit úplně, ale díky práci, kterou jsem jim věnovala mi nedeformují tělo ani obličej a nebrání mi v pohybu ani mě jinak neomezují. Často mě štvalo oblékat si všechny ty návleky, spát v masce, neustále tlakovat a krémovat. Všechno to ale stálo za to. A vědět to na začátku, bylo by to všechno o něco snazší. Až teď s odstupem času vidím, jak moc se mi veškerá péče vyplatila a jsem za to na sebe svým způsobem hrdá.

 

Martina

Lenka Zvalova