Panické ataky a stavy úzkosti - pohled Simony

Je hluboká noc a já nemůžu spát. V hlavě se mi motají úkoly, které musím splnit, ale nemám dostatek času. Musím napsat seminárky, přečíst hromadu knih a naučit se na zkoušky. Musím připravit věci do práce a nezapomenout vyřešit nutnosti, co mám zapsané v diáři. Musím zajít na poštu a zkontrolovat účet, jestli je vše zaplacené. Dát prádlo do pračky, sebrat a vyžehlit to, co už je suché. Už to cítím, blíží se. Začínám špatně dýchat, ohromná tíha mi sedí na hrudníku.  Srdce buší, jako bych běžela maraton. Motá se mi hlava, je mi horko a pak zase zima. Celé tělo najednou ztěžklo. Chce se mi brečet. Myšlenky jsou temnější a temnější. Tohle nemůžu zvládnout. Je toho moc. Pořád nějaké úkoly, jsou nekonečné a já nemám čas. Možná na to prostě nemám. Jasně, nemám. Tak proč s tím neskončit? Když ukončím školu, tak co budu? Chudák, co to nezvládl? Zvládli to jiní, ale já na to prostě nemám, tak proč nemůžu skončit? Zklamala bych příliš mnoho lidí. Mamku, babičku, dědu, kolegyně, partnera. Já už nemůžu. Nejsem dobrý člověk. Jsem nicka, která nemá na tomhle světě co dělat. Nejsem dost dobrá přítelkyně, nikdy se mnou nikdo nebude chtít sdílet svůj život. Není mi souzeno být něčí ženou, být matkou, protože prostě nejsem dost dobrá. Nejsem dost krásná, dost hubená, dost svalnatá, dost chytrá, dost zajímavá, dost silná. Nejsem nic a brečím tu zase jak malá holka.


Znáte to? Pokud ne, seznamte se. Tohle je temnota zvaná panická ataka. Neustálý kolotoč černých myšlenek, který vás dostane nejen na dno vaší psychiky, ale postihne vás dokonce i fyzicky. Jde zkrátka o psychickou bolest, která ničí i vaše tělo. Dokáže být tak zákeřná, že strach ovládne celý váš život. U mě trvaly tyto záchvaty asi půl hodiny, ale mohou se stát vaším každodenním stínem, který se od vás nehne ani na chvíli. Vše o čem ve svém životě pochybujete, třeba i někde hluboko v podvědomí, se vám objeví před očima a vy se toho nemůžete zbavit. Těžko se mi znovu usínalo. Ráno jsem věděla, že nic z toho, co se mi honilo hlavou, není pravda. Já to přece dokážu. Dokážu cokoli, co budu chtít. Věděla jsem, že je toho hodně, ale když něco z toho neudělám, svět se nezboří. Byla jsem zase v klidu a nechápala, co to mělo znamenat.


Záchvaty paniky začínaly nejdřív krátkými intervaly deprese. Uklidňovala jsem sebe samu, že tohle zažívá přece každý. Někdy je toho na člověka prostě moc, jen se s tím musí umět vypořádat. Tohle musím jednoznačně zvládnout sama. Když už ale ataky trvaly déle, svěřila jsem se své lékařce. Připadala jsem si jako slaboch a blázen, co není schopen zvládnout své problémy. Řekla mi, že rozdíl mezi strachem a úzkostí, kterou při panických atacích cítím, je ten, že strach si vysvětlím, můžu ho pojmenovat a jasně definovat to, jak mě ohrožuje. Úzkost je strach na jiné úrovni, nevysvětlím si ji žádnými reálnými argumenty. Je tady a bude, dokud záchvat nepřejde. Napsala mi léky a řekla, abych je při záchvatu užívala. Antidepresiva mě na jednu stranu děsila. Na druhou stranu mě uklidňoval fakt, že když to přijde, mám prostředky, jak s tím bojovat. Po pár dnech se záchvat zase projevil. Váhala jsem, ale nakonec si vzala prášek a po půl hodině mě přepadnul spánek. Ráno jsem byla ráda, že jsem se zase v noci netrápila nad hloupostmi a pořádně načerpala sílu do dalšího dne.


Snažím se vidět svět spíše v tom dobrém, hledám i v těch šedivých dnech trochu barvy. Ať už je to chvilka u seriálu, kdy nemusím na nic myslet, úsměv cizího člověka na ulici nebo objetí milované osoby. I kdyby to byla ta jediná dobrá věc za den. Někdy si člověk se svými démony prostě neumí poradit sám. No a co? Není to rozhodně ostuda, nejsme přece osamělé bytosti, abychom byli na všechnu tu tíhu světa úplně sami. Možná si myslíte, že s tím, co prožíváte, byste se měli poprat sami. Někdy je ale vážně lepší se svěřit. Mě tohle zachránilo od prohlubování těchto stavů. A naštěstí se dlouho bolestný záchvat neobjevil.

Simona

Lenka Zvalova