Jak mě vnímaly děti

Děti vnímají svět jinak, než my dospělí. Věděla jsem to a doufala, že mě přijmou. Měla jsem hrozný strach z toho, že se mě kvůli jizvám budou bát, že začnou brečet nebo se smát.

První den, kdy jsem přišla do třídy na přivítání prvňáčků, tu byl nějak moc rychle. Ale co už no, jdu na to. Vzala jsem si bílé šaty na úzká ramínka s růžovými květy. Ramena a celkem velká část jizev na zádech zůstaly odhalené. Postavila jsem se za stůl paní učitelky a čekala, až přijdou prvňáčci s rodiči. Bylo mi horko, téměř na omdlení. Když už všichni stáli ve třídě, snažila jsem se koukat na děti a ne na jejich rodiče. Cítila jsem jejich pohledy na svém těle. Usmívala jsem se a opakovala si, že je to v pohodě. Žádné dítě nebrečí, i když si mě pozorně prohlížely. Z myšlenek mě vytrhl učitelčin hlas „Tohle je naše paní asistentka, která nám bude pomáhat.“ Udělala jsem drobný krok a pozdravila žáky i rodiče. Nervozita ze mě spadla, až když všichni zase odešli. Jsem zvyklá, že na mě lidé koukají, ale tohle bylo jiné. S těmi dětmi jsem se měla vídat každý den.

Ten první den byl nejhorší. Nevěděla jsem, co mám čekat. Nikdo nebrečel a nikdo s křikem neutekl, tak jsem se uklidnila. Samozřejmě časem, když děti zjistily, že nejsem žádná obluda z pekla, začaly se vyptávat. U takhle malých dětí jsem si netroufla mluvit dopodrobna o své chybě. Řekla jsem jim jen to, že jsem hodně riskovala. Ocitla jsem se někde, kde jsem být nesměla a dělala špatné věci. Zmínila jsem se jim, že jde o popáleniny od elektřiny. Bylo upřímně těžké dětem přiznat, že já, dospělá osoba, jsem udělala chybu. Ale došlo mi, že toho mohu vyžít, abych je varovala před nebezpečím, které na ně číhá, když budou dělat stejně nebezpečné věci. Když jsme pak měli den bezpečnosti při výjimečných situacích, bavili jsme se o spadlém elektrickém vedení. Co dělat, když něco takového uvidí. Děti hned věděly, jaké nebezpečí na ně v podobě elektřina číhá. Potěšilo mě, že tyto děti si budou dávat pozor a neudělají takovou hloupost jako já. Časem se můj příběh rozkřikl po škole. Všichni mě ale naštěstí berou takovou, jaká jsem.

Někdy jsem slyšela od dětí, že ty jizvy jsou hnusné. Samozřejmě to nebylo příjemné. Vždy jsem jim vyprávěla o štěstí, jaké mám, že jsem přežila. A zároveň je strašila, že pokud se nebudou chovat zodpovědně vůči svému životu, dopadnou stejně nebo spíš hůř. Ptají se, co se mi stalo a já nemám problém jim otevřeně vyprávět můj příběh. Chci je tím varovat před jejich nerozvážností. Když mluví nehezky o něčem, co vidí, ve většině případů nechtějí být zlé, jsou jenom zvědavé a překvapené. Nechtějí vám ublížit tím, co říkají. Jsou ještě malé a neznají sebekontrolu v tom, co se má a co nemá říkat narovinu. Co je napadne, to prostě řeknou. V tu chvíli si neuvědomí, že se vás to může dotknout. Lepší, než se na dítě naštvat a nazvat ho nevychovaným, je určitě lepší vysvětlit jim proč a co se stalo. Jsou totiž mnohem vnímavější, něž si myslíme.

Zuzana Ulmanova