Jarmila Štukova (patronka)

Jmenuji se Jarmila Štuková. Jsem fotografka a mimo jiné také spoluzakladatelka a patronka platformy Burn Fighters. Od roku 2005 jezdím především do zemí, které jsou sužovány válečnými konflikty, chudobou či sociálními problémy. Mapovala jsem například žehlení prsou malých holčiček v Kamerunu, dětskou prostituci v Etiopii, násilí na ženách v Afghánistánu až po válku s Islámským státem v Sýrii a Iráku. Možná to tak vypadá, ale opravdu nejsem úchylná voyerka závislá na sledování utrpení jiných. Zajímá mě člověk a jeho příběh. A myslím si, že i na těžká sociální témata se má poukazovat a mají být diskutována. Jen tak je totiž možné něco udělat, posunout nebo dokonce změnit. Ostatně pamatuji si například zemětřesení na Haiti v roce 2010, kde více než 200 tisíc lidí zahynulo pod sutinami a přes milion jich zůstalo vyděšených na ulici. Jejich domy zdestruovaly otřesy. Nebýt na místě reportérů a fotografů, nikdy by se do země nedostalo tolik humanitární pomoci. Co se týče mě, sama jsem našla cestu, jak smysluplně propojovat mou profesi s projekty pomoci. Ale to jen na úvod, aby bylo jasné, proč jsem se vydala spolu s kamarádkami do Indie nafotit a natočit osudy žen napadených kyselinou v Indii.

Co se týče kyselinových útoků, patří právě Indie společně s Bangladéšem, Pákistánem a Afghánistánem mezi země s největší tradicí a počty kyselinových útoků. Těžko je ovšem přesně vyčíslit. Podle organizace Acid Survivors Trust International se každý rok odehraje jen v Indii nejméně 1000 případů. A podle odhadů přímo indické neziskovky Chhanv, která je navázaná na kampaň Stop Acid Attacks, dojde v Indii v průměru každý týden ke třem kyselinovým útokům. Může jich být ale mnohem víc. Některé se ovšem na veřejnost nikdy nedostanou – rodina se za znetvořenou dceru stydí a drží ji doma. Výjimkou nejsou ani případy, kdy se dívky se zjizvenou tváří nesmíří. Raději si vezmou život.

My jsme do Indie nejely hledat beznadějné případy, které to vzdaly. Naopak. Vydaly jsme se za dívkami spojenými s kampaní Stop Acid Attacks (Zastavme kyselinové útoky). Jde o hnutí, které tvoří přímo přeživší a ze všech sil se snaží obětem napadení žíravinou pomáhat. V čele stojí Lakšmí, která platí za celonárodní celebritu. Hojně se objevuje v médiích a před pěti lety dokonce převzala ve Spojených státech cenu za statečnost přímo od Michelle Obamové. Než se ovšem stala extravertní aktivistkou, uběhlo několik let.

Lakšmí se stala obětí útoku ve svých šestnácti. Pomstil se jí podle klasického scénáře zhrzený nápadník, o polovinu starší než ona. Jen za to, že neodpověděla na smsku s prostým “miluji tě”. Tři roky se těžce dostávala ze zranění nejen fyzicky, ale především psychicky. Téměř nevycházela z domu a když, tak svou zjizvenou tvář schovávala pod šátkem. Pak se v ní ale něco zlomilo. Už se nechtěla schovávat a z oběti se doslova stala bojovnice. S kamarádkou Rupou, další přeživší, založily organizaci Chhanv, která poskytuje azyl a pomoc obětem útoků. Pak se Lakšmí potkala s novinářem Alokem Dixitem. Chtěl tehdy napsat článek o jejím osudu. “Nejprve mě ohromila, jak dokáže být silná. Jak se dokáže vyrovnat s tím, co se jí stalo. Jak se nestydí mluvit na veřejnosti a dodává sílu stejně postiženým ženám. Fascinovala mě čím dál víc. A najednou jsem pochopil, že se mi líbí i fyzicky, a zamiloval jsem se do ní,“ řekl nám později v komunitní kavárně Sheroes Hangout v Ágře (www.sheroeshangout.com), kterou společně se svojí snoubenkou, dnes ženou, založil proto, aby se kdokoli mohl se členkami kampaně SAA setkat tváří v tvář.

Útulná kavárna v indické Ágře nás už zdálky lákala svým červeným štítem Sehroes Hangout a graffiti portrétem ženské tváře. V ratanových křesílkách posedávaly ženské partičky, ale i špitající milenecké dvojice. Přišla nás přivítat Geeta, žena středních let s náušnicí v nose a viditelnými jizvami ve tváři. Kromě kuchyně, kde tehdy pomáhala, posedávala ve volných chvílích se svou nevidomou dcerou Neetu na vrátnici. Společně návštěvníkům vyprávěly o aktivitách a směřování kampaně, ale i o tom, co se jim stalo v osudnou noc před dvaadvaceti lety. Tehdy do rozpadlé chýše v jedné z nejchudších slumových čtvrtí Ágry vtrhl Geetin manžel. Byl opilý namol. Dovrávoral k matraci, na které spala Geeta s tehdy tříletou Neetu a maličkým kojencem. Nezastavilo ho nic. Ani vědomí, že může ublížit vlastním dětem. Chrstl na ně kyselinu. Osmnáctiměsíční děvčátko zemřelo po devíti dnech jen těžko představitelného utrpení. Neetu přežila. Dodnes má zohavený obličej a vidí jen obrysy. Nikdy nechodila do školy, stejně jako její matka. Pro dívky z nejnižších vrstev je dodnes i základní vzdělání vzdálený luxus. Kavárna Sheroes dala Geetě i Neetu příležitost a vlila jim novou krev do žil. Když už Geeta vůbec vyšla z domu, chodila po ulicích Ágry zásadně zahalená v šátku a styděla se s kýmkoli na veřejnosti promluvit. Nyní dochází do kavárny a bez ostychu konverzuje se zákazníky. Je neuvěřitelné, že jen za několik málo měsíců jim kavárna dodala zpátky jejich zašlapané sebevědomí. I Neetu se přestala zavírat doma a pokouší se proměnit svůj dávný sen ve skutečnost. Začala zpívat a touží se stát zpěvačkou.

Neetu a Geeta patří mezi pět hlavních hrdinek, které si prošly těžkými popáleninami kyselinou a pracují pro kavárnu. Pokud se ocitnete v indické Ágře, udělejte si čas a zajděte je pozdravit a podpořit klidně jen tím, že si u nich koupíte kávu.

 

Lenka Zvalova