Můj život před a po

Můj život se dělí na před a po úraze. Dlouho jako by mezi těmi dvěma fázemi byla velká nepropustná zeď. Ta se naštěstí pomalu boří. Život mi změnil únik metanu. Dostal se tehdy do budovy, kde jsem pracovala. Stačila jiskřička a celý můj život se převrátil vzhůru nohama.

Jsem maminkou dvou úžasných dětí. V té době bylo dceři 13 let a synovi 4 roky. Naštěstí jsem se dostala do Popáleninového centra FN v Ostravě. Tam, nevím jak to říci přesněji, jsem doslova ,,utekla hrobníkovi z lopaty". Utrpěla jsem popáleniny na 75 procentech těla a měla popálené dýchací cesty. Pobyt v nemocnici se zdál nekonečný. Přitom jsem tam strávila pouhé tři měsíce. Později jsem si uvědomila, že je zázrak, že jsem to vůbec přežila a můžu jet domů. Hodně lidí tam po podobném úrazu prý stráví klidně i rok.

První probuzení na jednotce JIP bylo hodně zvláštní. Pamatovala jsem si, co se stalo a proč tam jsem. Nemohla jsem ale pochopit, jak se mi za jednu noc mohlo zdát tolik snů. Později mi došlo, že jsem byla nějaký čas úplně mimo. Že mi ale chyběl skoro měsíc, jsem se dozvěděla až později. Pamatuji si sestřičku, která mě po probrání moc chválila a já vůbec nechápala proč.

Nemohla jsem mluvit, nemohla se hýbat. Můj den byl najednou dlouhý. Většinu nocí jsem probděla, špatně se mi dýchalo. Dopoledne jsem pak usínala u rehabilitací. Každý druhý den mě převazovali. Brali mě jako nejhorší případ na konec. Tak hroznou žízeň jsem předtím nikdy nezažila. Pořád jsem si nepřipouštěla jak na tom jsem. To mi došlo až když za mnou konečně pustili partnera. Viděla jsem v jeho očích strach. Pořád jsem neměla vyhráno. Přelom přišel o Vánocích, když mi vytáhli tracheostomii. Potom šlo vše už mnohem rychleji. Převezli mě na normální pokoj. Začala jsem se učit chodit a rozhýbávat prsty na rukou. Konečně za mnou pustili i děti. Pak jsem ještě musela pobýt na rehabilitacích ve stejné nemocnici a hurá domů.

Doma jsem zažila šok. Zjistila jsem, že už nezvládám ani část z toho, co jsem předtím běžně dělala. Všechny běžné domácí práce museli dělat partner společně s dcerou. Já musela jezdit na převazy a na rehabilitace. I po malé zátěži jsem usnula. Nezbylo mi ani moc energie věnovat se dětem. Že se dcera dostala na zdravotnickou školu, jsem se dozvěděla v nemocnici po operaci ruky. Ale všechno zlé je k něčemu dobré. Dcera začala být zodpovědnější, víc pomáhá. Má úžasný vztah s bráškou. Jsou si blíž.

Dnes to jsou od úrazu už skoro čtyři roky. Na jaře si doufám udělám maturitu. Před dvěma lety jsme si celá rodina vyjeli na výlet na kolech. Když jsem uviděla před sebou mého partnera a děti, vykřikla jsem: ,,Já jsem tak šťastná.” Bylo to vůbec poprvé od úrazu. V tu chvíli jsem si uvědomila, že to nejhorší mám za sebou a že je pro co žít.

Jiřinka

Zuzana Ulmanova