fbpx
Péče o jizvy po chirurgických zákrocích

Péče o jizvy po chirurgických zákrocích

Péče o jizvy po chirurgických zákrocích

Články na našem blogu jsou zaměřeny na péči o jizvy po popáleninových úrazech. Většinou se jedná o hluboké popáleniny, u kterých byla nutná transplantace kůže. V těchto případech bývá péče zpravidla mnohem náročnější než o běžné jizvy, které vzniknou po chirurgických zákrocích.  O ty se můžeme starat stejným způsobem, jen nám to nezabere tolik času a energie. A pokud dodržíme pár základních pravidel, bude jizva hladká, pružná a téměř neviditelná.

Tyto postupy můžeme aplikovat na jakékoliv jizvy, které vzniknou po běžných chirurgických zákrocích. Například po císařském řezu, operaci kýly, výměně kloubu, operaci prsou, břicha, po tržných zraněních a podobně.

Kdy začít s péčí o jizvu po klasickém chirurgickém zákroku?

V první řadě by jizva měla být hezky zhojená, to znamená, že by měla být po vyndání stehů a bez stroupků. Neměl by z ní vytékat hnis nebo cokoliv jiného. Rána by měla být zcela uzavřená, čistá a suchá. Nemělo by být potřeba ji překrývat obvazy nebo jiným krytím.

Jizva může být červená a vystouplá. Může svědět nebo bolet a být citlivá. V případě pochybností se poraďte se svým ošetřujícím lékařem.

Čím dřív s péčí začnete, tím lépe.  A dokud není jizva zcela vyzrálá, vždy je lepší začít dělat alespoň něco než vůbec nic.

Hydratace.

Základním úkonem v péči o jizvy je hydratace. Pokud jizvu nebudeme řádně hydratovat, bude praskat, svědět a nebude se dobře hojit.  Také se bude nepříjemně stahovat a deformovat ostatní části těla. Naopak správnou hydratací ji jen prospějeme.

Jizvu ošetříme krémem několikrát denně, podle potřeby. Vždy po sprchování nebo koupání. Můžete používat jakýkoliv hydratační krém, na který jste zvyklí nebo vám vyhovuje. Nám se osvědčila obyčejná indulona, buď měsíčková nebo růžová dezinfekční. Případně jakýkoliv hydratační krém nebo speciální krémy na jizvy a silikonové gely v tubě.  My jsme měly hezké výsledky a doporučení od ostatních na krém Alhydran. Co určitě nedoporučuji, je používání vepřového sádla. Proč, si můžete přečíst zde.

Fakta o popáleninách – vepřové sádlo

Hygiena.

Udržovat jizvy v čistotě je samozřejmé, ale raději to zde také zmíním. Jizvu omyjeme alespoň jednou denně během každodenní hygieny nebo dle potřeby. Vhodnější je při mytí použít vlažnou, ne příliš horkou vodu. Nemáčejte ji ve vodě moc dlouho a upřednostněte sprchu před vanou.  Jizvy se dotýkejte jemně a při utírání buďte opatrní. Po umytí nezapomeňte na natření krémem, aby byla hezky hydratovaná, pružná a nepraskala.  Promazáním ji také promasírujeme, což je vítané.

Tlakování.

Jedná se o promačkávání jizvy. Podrobný návod, jak tlakovat, si můžete přečíst zde.

Tlakové masáže

Ve zkratce: přiložíme bříško prstu na plocho na jizvu a vyvíjíme tlak alespoň 30 vteřin. Poté prst přesuneme na další část, a takto postupujeme po celé délce nebo ploše jizvy. Ta po stlačení zbledne, což je signál, že tlakování provádíme správně. Vždy pracujeme na suché kůži. Pokud bychom pokožku nejprve namazali a pak ji teprve promačkávali, můžeme si způsobit odřeniny a naše snaha nebude tak účinná i kvůli prokluzování. Ideální je provádět tlakovou masáž po koupání a před namazáním. Na začátku doporučuji s jizvou pracovat co nejčastěji, vždy když se stáhne a vždy když ucítíte, že je to potřeba. Minimum za mě je třikrát denně. Jizvu tlakujeme do té doby, než je vyzrálá, tzn je bledá a nemění svůj charakter, pokud na ni působíme. Po masáži nezapomeňte jizvu promazat krémem nebo silikonovým gelem.

Silikonové gelové proužky – náplasti.

Jako nejsnazší a nejúčinnější produkt v péči o jizvy po různých chirurgických zákrocích, bych jednoznačně doporučila zakoupit silikonové pásky neboli silikonové náplasti. Jedná se o silikonový gel, který má na zadní straně textilní vrstvu a po stranách lepí, takže ho můžeme umístit rovnou na celou plochu jizvy. Tu je potřeba předem změřit a podle toho pak vybrat správnou velikost produktu. Ten pořizujeme asi o 1,5 cm větší po každé straně.  Náplast se v ideálním případě nosí celý den. Zde jsou podrobnější informace o silikonových gelech a krémech: Silikonové gely

Hlavní funkce silikonu je hydratace a také působení tlakem na jizvu, takže je hydratovaná a je na ni vyvíjen lehký tlak. Přesto bych doporučovala jizvu tlakovat. Silikonový proužek je vhodné zpočátku nosit jen pár hodin a postupně dobu prodlužovat. Lepí se na čistou a suchou pokožku, takže předtím ji stačí jen omýt vlažnou vodou, osušit, ale již pak nenatírat krémem. Gel by nedržel a nemohl by správně působit. Pokud používáme tento produkt, není potřeba jizvu mazat jiným krémem.

Zde typ silikonového proužku k nalepení

Mimo lepicích proužků existuje tento produkt i ve formě gelového plátu a gelu v tubě. Silikonové pláty se používají především pod kompresní návleky nebo pod plastové masky. Gel v tubě můžeme používat místo obyčejného krému na hydrataci.  Tento výrobek  má bezesporu lepší účinky v působení na jizvy, a pokud vám to finanční možnosti dovolí, tak bych jeho použití před krémem upřednostnila. Jen doporučuji vybrat certifikované produkty, například od firmy Dermatix nebo New gel plus E.

Elastické kompresní návleky.

Jako další pomůcku k péči o jizvy si můžeme zakoupit speciální kompresní návleky. Lze je sehnat na popáleninových klinikách nebo ve zdravotnických potřebách. Záleží, na jakém místě se vaše jizva nachází a podle toho si vhodné kompresní prádlo vybrat.  Existují například rukavičky, kalhoty, tričko, maska na obličej nebo návleky na ruce. Tento materiál je kompresní a elastický, takže působí tlakem na jizvu a ta nemá šanci vystupovat nebo deformovat jiné části těla.  Při dlouhodobém nošení je jizva hezky vyhlazená, měkká a pružná. Nevýhodou těchto návleků je, že se ne vždy dají komfortně a funkčně použít na všechny části těla. Výhodou je, že se pod ně dají dát silikonové gelové pláty. Ty přiložíme na jizvu a poté překryjeme elastickým návlekem. Na postižené místo působíme lehkým tlakem díky návleku a zároveň ho hydratujeme díky silikonovému plátu.

Elastické kompresní návleky

Existují ještě další možnosti, jak zlepšit stav vaší jizvy. Na našem blogu naleznete mimo jiné i naše zkušenosti s laserovým ošetřením, lázněmi a různými přípravky. Také existují speciální bio lampy, infračervená světla či galvanické žehličky. Je potom na každém, čemu dá přednost a jaké metody zvolí.

Ve zkratce mohu za sebe doporučit pečlivou hydrataci, tlakování a používání silikonového gelu ve formě náplasti. Zabere to minimum času a uděláte pro sebe maximum.

Jizvy po chirurgických zákrocích nevyzrávají tak dlouho, jako ty po popáleninových úrazech. Několika měsíční péče se vám vyplatí a vrátí v podobě jizvy, která bude hezky vypadat a nebude vás nijak omezovat ve vašem běžném životě.

Martina

Člověk neví, co je to život, dokud o něj nebojuje

Člověk neví, co je to život, dokud o něj nebojuje

Člověk neví, co je to život, dokud o něj nebojuje

Byl to obyčejný pracovní den, jako každý jiný. Ranní káva, cigárko a pohoda před prací. I přesto, že bylo vše, jak jsem byl zvyklý, tento den (1.11.2019) mi obrátil život vzhůru nohama.

Jmenuji se Radek, je mi 26 let a pocházím z Pardubic. Úraz se mi stal ve 24letech, pouhých 6 dní před mými 25. narozeninami. Do té doby jsem se považoval za obyčejného průměrného kluka, s běžnými zájmy a koníčky (trávení času s kamarády, sportování, hraní videoher a četbou).

To vše se změnilo v den mého úrazu, který můj život otočil o 360°. Pracoval jsem ve firmě na výrobu a zpracování střelného prachu a v práci jsem důsledkem nehody prodělal popáleninový úraz. Utrpěl jsem na svém těle 79 % popálenin, z toho 70 % jsou popáleniny 3. stupně. Záchranou službou jsem byl převezen do Fakultní nemocnice Královské Vinohrady v Praze, kde se mě ujali v popáleninovém centru a následně jsem byl uveden do umělého spánku, který trval měsíc.

V nemocnici jsem pobýval po dobu 4 měsíců. Tento pobyt byl pro mě velmi náročný. Když jsem byl probuzen z umělého spánku, byl to pro mě šok, byl jsem zmatený, nevěděl jsem, kde jsem a co tam dělám. Poté mi lékaři vše objasnili a připomněli mi, co se stalo. Uvědomil jsem si, že tato obrovská změna, ze zdravého kluka, na někoho, kdo potřebuje pomoc, bude velká výzva. Velkou pomoc pro mě znamenala rodina, kamarádi a lékařský personál, kteří mě po celou dobu obklopovali pozitivní energií a podporou, a díky tomu jsem si řekl, že to prostě všechno zvládnu.

Moji cestu v nemocnici bych popsal jako cestu na horské dráze, bylo to neustále nahoru a dolů. Podstoupil jsem hodně (28) operací, během nichž mi byla transplantována zdravá kožní tkáně z nepostižených míst na ty poškozené. Akorát na mé pravé stehno musela být použita kůže syntetická. Po dobu týdne zároveň hrozila možnost, že mi přestane fungovat slinivka břišní, což se díkybohu nakonec nestalo. Dlouhou dobu se nevědělo, zda se vůbec někdy postavím na své nohy, především na tu levou, jelikož levá polovina mého těla utrpěla větší nervové poškození. Byl jsem postupně na třech vyšetřeních, na prvním mi bylo sděleno, že je možné, že chodit nebudu, s tím jsem se ale nemohl smířit. Na druhém vyšetření mi řekli, že chodit budu, ale pouze o holích, což pro mě také nepřipadalo v úvahu. S trochou sebezapření jsem tedy začal pořádně trénovat a dá se říct, že dnes chodím, téměř jako zdravý člověk, za což vděčím hlavně vinohradskému rehabilitačnímu týmu.

V důsledku transplantace kůže se musím starat o jizvy, které mi díky úrazu vznikly. Práce s jizvami v mém případě zahrnuje používání kompresního oblečení (kalhoty, košile, rukavice), speciálně udělanou 3D masku na obličej (hladí jizvy), provádění tlakových masáží, promazávání krémy (nejvíce se mi osvědčila měsíčková indulona). Po propuštění z nemocnice jsem na doporučení své známé začal navštěvovat Fyziocentrum Baťa v Pardubicích, kde pokračuji v rehabilitaci.

Můj život s popáleninami se rozhodně diametrálně liší od mého života dříve. Potom, co se mi stalo a čím jsem si musel projít, si svého života vážím daleko více než předtím. Dříve jsem byl k životu trochu laxní a jeho váhu jsem si dostatečně neuvědomoval, dnes se ale považuji za člověka, který je vděčný za druhou šanci, kterou mu život dal a jsem daleko více soustředěný na to, jak ho prožiji a snažím se k němu přistupovat pozitivně a s vtipem i když si moc dobře uvědomuji, že to není vždy úplně lehké. Na tomto novém životě mi největší radost dělá to, že mohu opět žít, trávit kvalitní čas s rodinou, přáteli a užívat si života. Zároveň mi ale spousta věcí chybí, jelikož některé věci dnes již dělat nemohu. Dříve jsem se hodně věnoval kontaktním sportům, jako je lední hokej, či lakros. Místo těchto sportů jsem si ale musel najít přijatelné alternativy, jako jízdu na kole, procházky v přírodě…

Mé blízké okolí mě stále vnímá jako obyčejného kluka, kterým jsem byl předtím, až na to, že se dnes změnil můj přístup k životu a věcem okolo. Dokonce se mi stalo, že když jsem byl s kamarády v hospodě, tak mě cizí lidé podávali ruku a říkali mi, že jsem „borec“ a „frajer“, což nejsou slova, kterými bych chtěl být označován, protože já se jimi necítím. Ze začátku se všichni, ač rodina nebo kamarádi ke mně chovali starostlivě a ohleduplně, ale postupem času jsem takový přístup přestal schvalovat, protože jsem cítil, že mě to nikam dál v životě neposune. Občas když trávím čas s rodinou nebo přáteli, mívám pocit, jako bych mezi ně už nepatřil, ale takové chvíle se dějí jen málokdy, protože většinu času si uvědomuji, že bez nich by můj život nebyl úplný.

Po propuštění z nemocnice jsem prodělal ještě operaci, kdy mi byl odstraněn žlučník a následně jsem podstoupil operaci levého kolene. Tím doufám mé zkušenosti s operacemi skončili. Do budoucna bych si přál se vyrovnat životu před úrazem, i když vím, že cesta k tomu bude trnitá a možná se nikdy nedostanu do úplného cíle. I když se vám stane v životě cokoliv, je důležité si uvědomit, že na všem zlém je něco dobrého a je potřeba brát život s úsměvem.

Proč Burn Fighters

Proč Burn Fighters

Proč Burn Fighters?

Někdy se ocitneme v situaci, kdy i přes to, že máme kolem sebe milující lidi, tak si připadáme sámi. Nikdo nemůže vědět to, co se v nás odehrává.

“Když jsem ležela v nemocnici, bezmocná a obvázaná, byla tam spousta lidí, co se mi snažila zlepšit náladu. Byli tam a já si stejně někdy připadala sama. Drželi mě za ruku, když jsem měla strach nebo jsem plakala bezmocí a bez vlastních vyhlídek na lepší zítřky. Mohli se přetrhnout, abych se cítila lépe. Dnes jsem jim za to neskutečně vděčná, ale v té době mě tyhle optimistické řeči dost štvaly.”

Ležela jsem tam, uvězněná ve vlastním těle a zdraví lidé mi říkali, že budu zase v pořádku a že to zvládnu. Jak? Jak mohli vědět, že to zvládnu? Nebyli na mém místě. Mohli odejít kdykoli chtěli, ale já neměla na výběr. Musela jsem tam ležet, každý den bojovat a neviděla jsem žádné východisko. Připadala jsem si sama.

Proto tohle všechno. Přežili jsme to a zvládli to! A chceme pomáhat těm, co si tím procházejí teď. Nejsme lékaři ani psychologové, jsme jedny z vás. Chceme Vám poradit a ukázat, jak se nám osobně podařilo se s nepřízní osudu poprat. Vězte, že na to nejste sami a život je příliš krátký na to, abychom si ho neužili.

Martina, Simona

Příběh paní Martiny (3. díl) – Jizvy a mateřská znaménka

Příběh paní Martiny (3. díl) – Jizvy a mateřská znaménka

Příběh paní Martiny (3. díl) – Jizvy a mateřská znaménka

Prevence rakoviny kůže ( i doktor je jen člověk). Kdy a jak se začalo mluvit na veřejnosti o rakovině kůže? Nevím. Základní myšlenka sdělení, před 30 lety byla: Znaménka nesmí krvácet.

Sice jsem se jako dítě opařila, ale kůži mám zhojenou, jizvy vyzrálé. Jinak než s jizvami se neznám. Prostě zapomenutá historie, která nijak neovlivňuje současnost.

Je mi ovšem 20 let a krvácí mi 2 znaménka. Co se dá dělat. Musím k doktorovi. Na chirurgii znaménka odstraníme, musíte mít potvrzení kožního lékaře. Potvrzení mám, jdeme na to. Bojím se, ale to dám. Mám štěstí, v den D má službu pan doktor vyhlášený chirurg. K nám do malého města za ním jezdí lidé až z Ostravy! I v Praze, by mohl dělat, jak je prý výborný.  Ale pan doktor pracuje u nás v malém městě, protože je „svůj“(tak se tomu říkalo). Dále se taky říká, že pár pacientům dal pár facek a strašně sprostě mluví. Pokud ovšem člověk musí na operaci, je tento doktor nejlepší. Co by na něj dnes řekla Lékařská komora, Sdružení pacientů raději nemyslet. Zákrok začal. Pan doktor je milý. Najednou koutkem oka, něco letí přes operační sál. Začne děsný hluk. Pan doktor vzteky kope do nerezového stolku s nástroji, to co jsem, před chvílí zahlédla, byly nástroje, se kterými pracoval. Pan doktor kleje v čisté „Ostravštině“:

„****,****,**** co to máte za ****kůži ? ***furt se to trhá****já se na takovou práci můžu*****!…“ Sestřička mi posunky naznačuje, že je vše v pořádku a přinese nový stolek s nástroji. Jen pípnu: Já jsem opařená, šijete v jizvě. Nastalo ticho a pan doktor pokračuje v práci. Po chvíli řekne: „Promiňte“. Podívám se na sestru. Teď vypadá ona, že dostala infarkt. Později mi zašeptá: „Dělám s panem doktorem 10 let. Viděla a slyšela jsem toho hodně, ale že zná slovo: promiňte, to jsem se teprve dnes dozvěděla.“ Zákrok jinak bez komplikací.  Po roce se nedalo najít místo, kde byly zákroky provedeny.

Je mi 30 let. Přestěhovala jsem se. Opět mi krvácí znaménka. V našem městě je plastický chirurg. Tak půjdu na odstranění znamének k němu. Pan doktor je ze mě nadšený. Vidí jizvy, ptá se, jestli se může podívat na všechny. Prý, něco takového a tak starého (doufám, že stále mluví o jizvách) se jen tak nevidí. Mám pocit, že jsem obrázková knížka. Vysvětluje mi, že znaménka v průběhu života rostou a mé jizvy je nepustí růst, tak znaménka krvácí.  V mé kůži je zákrok samozřejmě možný, ale při šití se tupí jehly, kůže se trhá a déle srůstá. Výborně, narazila jsem na odborníka. Zákrok je bez komplikací, následné vyndání stehů taky. Jen malá chybka. Všechno prasklo cca 100 metrů od ordinace. Jizvy v jizvách velikosti 1 koruny jsou vidět i dnes. Nikdy víc k tomuto doktorovi!

Je mi 40 let. Opravdu mě ty znaménka rozčilují. Zase krvácí. Tentokrát jdu do nemocnice na chirurgii. Přišla paní doktorka. Poučena životem ji na zákrok připravuji já: „Budete šít v jizvě, kůže se bude trhat, bude se tupit jehla.“ Dozvím se ovšem, že jsem nějaká chytrá, a že ona ví, co má dělat. Takže výkřiky paní doktorky: „Jé, ona se ta kůže trhá. A zase. Jak to, že mám tupou jehlu?“ Nekomentuji. Nekomentuji ani vyndání stehů, kde se mi podaří omdlít. Protože komentář zdravotní sestry: „Já za to nemůžu, proč máte tak hluboko stehy?“ Co jí mám odpovědět? Doma jsem se nudila, tak jsem si rány u televize přešila, ať máte víc práce? Takže ani tady chodit nebudu.

Je mi 45 let. Potkávám chirurga z Vinohradské nemocnice. Prý jaké mám zkušenosti s doktory a jizvami. Popsala jsem mu, co se děje, když si dávám vyndávat krvácející znaménka. Hodně a dlouho se smál. „To víte, kolegové jizvy neumí. Vidí je málo. Příště přijďte k nám, na Vinohrady. Tam jizvy umíme všichni.“

Je mi 50 let. Co dělají znaménka? Krvácí. Tak vyzkouším tu Vinohradskou nemocnici. Nuda. Přišla jsem, poznali jizvy, vyřízli krvácející znaménka, zašili, vyndali stehy, kůže drží. Jak říkám nuda.

PS Kam mám jít příště? Vyzkoušet dalšího doktora či opět na Vinohrady ???

Příběh paní Martiny (2. díl) – Když si jako dítě hodně opaříte hrudník, nemůžete kojit

Příběh paní Martiny (2. díl) – Když si jako dítě hodně opaříte hrudník, nemůžete kojit

Příběh paní Martiny (2.díl) – Když si jako dítě hodně opaříte hrudník, nemůžete kojit!

Jednoduchá věta? Oznamovací souvětí o dvou větách? Tak určitě. Jen trvalo 5 let, než ji po spoustě bezesných nocí, zoufalství, výčitek dala nejen dohromady, ale i do mozku. Ne, že by to k něčemu bylo. V té době měla dcera 5 let a syn 3 roky. Další dítě jsme v plánu neměli. A ještě po 25 letech ji mám potřebu vykřičet do světa. Tak je tato věta pro mě důležitá.

Tak se vám to prostě stane, že se sice jako dítě hodně opaříte, vyrostete. Jizvy se roztáhnou, jsou vidět jen některé spletence. Tím, že se jizvy roztáhly a zdají se být na první pohled neviditelné, nezmizely. Jen je sama nevnímáte, nevnímá je okolí, doktoři dokonce i rodiče váš úraz vytěsnili.

Žijete si svou pohádku. Přejede princ na bílém koni. Je svatba. Po roce se narodí nádherná dcera. A pak přijde ten okamžik, kdy dítě přiložíte ke kojení…. a, a nic. Teda nic, dcera se snaží, ale strašně to bolí a krvácím. Sestra v porodnici (současný název – laktační poradkyně) mé „kojení“ kontroluje a komentuje: Každou matku kojení ze začátku bolí, nemůžete krvácet. Vy krvácíte! To jsem ještě neviděla. To přestane. Musíte se snažit překonat bolest. Odstříkávejte. Odstříkáváte špatně. Mléko má být bílé ne červené. A dcera pláče, nepřibývá na váze. Aby ne, mám krásnou dceru ne upíra.  Upír by byl nadšen. Tak přišlo na řadu umělé mléko. Ženy v rodině kroutily hlavou, sestry v porodnici kroutily hlavou. Po pár letech, když jsem čekala syna,  já se bála otázky: Budeš tentokrát kojit? A hádejte – ani moje druhé dítě nebylo upír. Vzadu v hlavě mi zůstala tichá výčitka. Proč sakra nejsem schopná nakojit vlastní děti?

Opět běžel čas. Změnili se lidé kolem mě. Pak přišel ten den. Kafe s novou známou. Probírání ženských otázek, téma kojení. Výraz jejího obličeje, po mém přiznání, že jsem kojení nezvládla, na ten se nedá zapomenout. Stejně tak na její vyděšené věty: Kdy tě prosím tě napadlo, že budeš kojit? S těmi jizvami? Jsi blázen? To přece nemohlo vůbec jít! Nešlo. Kde byla před 5 lety? Proč mě ani nikomu z mého okolí tohle nedošlo? Prostě proto, že jizvy byly stará zapomenutá událost.

Zapomenout na jizvy? Sci-fi ? Ne, opravdu ta doba nastane. Samozřejmě, že ne za 5, 10, ani 20 let. Jednoho dne, zjistíte, že jizvy jedno jak velké, jsou vaší součástí.

Příběh paní Martiny (1.díl) – Pohled z minulého století, aneb 50 let s jizvami

Příběh paní Martiny (1.díl) – Pohled z minulého století, aneb 50 let s jizvami

Příběh paní Martiny – Pohled z minulého století, aneb 50 let s jizvami

Hurá žiju

Pocit hurá žiju, sakra to bolí, do háje mám jizvy.  Žádný z těchto pocitů si nepamatuji. Možná jsem je ani nezažila.

Byl mi totiž 1.rok, když jsem se podle rodinných legend, podívala co je v tom hrnci. V hrnci se vařila polívka. Opařit si 60% těla, ale ne obličej, chce notnou dávku štěstí. Prý jsem ani neplakala. Rodiče o tom, co se tenkrát stalo, neradi mluví. A já, se už dávno přestala ptát. Zdravotní dokumentace se pro jistotu ztratila. Takže jediný důkaz jsou jizvy, vzpomínky, pocity.

Z vyprávění o léčení vím jen, že nikdo nepočítal s tím, že bych mohla přežít. Rodiče dali souhlas s experimentální léčbou. Při vyprávění o léčbě jsem jako dítě byla nadšená svou výjimečností.  Doktoři na mě dělali experimenty! Ty se povedly, žiju! Díky mě, zachrání další děti!

Přežila jsem, a co dál? Nevím, jak je na tom léčba dnes. Tenkrát jsem pro doktory byla vyléčená. Kůže zahojená. Byly mi cca 2 roky. A jak to nazvat, vypadla jsem ze systému? Snad ani ne, prostě před 50 lety nebyly zkušenosti. A těch, co takový úraz přežili, bylo minimálně. Opět z vyprávění rodičů: jizvy jsme ti mazali sádlem, doktoři říkali. Ale mazání sádlem nás, asi přestalo bavit. Nevzpomínám, že by mě máma mazala. Určitě ovšem ano, a asi to nebylo příjemné, protože ještě teď je mi nepříjemný každý krém či olej na kůži.

Taky si nevzpomínám, že by se mým jizvám v mém dětství někdo ve zdravotnictví věnoval. Když jsem měla cca 15 let, zeptala jsem se na „plastiku“ Odpověď pana doktora byla jasná – až budete mít 18 let. No a nešla by tahle jizva na paži nějak povolit? Moc bolí. Povolit jizvu? To jste se zbláznila. Nejde! Hold to musíte vydržet, neměla jste se opařit. Tak jsem, ze zlosti, začala dělat kliky.  Vzteky i bolestí mi tekly slzy. A když jsem po pár měsících „dovztekala“ a s kliky jsem přestala, jizva byla povolená a nebolela. A v 18 letech – nechci se bavit s doktory, žádnou plastiku taky nechci!

A léta běžela. Mám bolesti zad a taky úžasnou rehabilitační paní doktorku. Když mi bylo cca 40 let, přišla s myšlenkou, co vlastně dělám s jizvami. Jako jizvy? Po 40 letech od úrazu? Umývám je. Vlastně, asi, možná, určitě je hladím. Ne úplně každý den, a rozhodně ne všechny. Takže se mám pozorovat. Výsledek překvapil mě i paní doktorku. Dělám tlakovou masáž. Perlička – když dělám tlakovou masáž jizvy pod klíční kostí, míň bolí záda mezi lopatkami.

To je ve zkratce můj příběh. Přesto na otázku: Ovlivnily jizvy váš život? Odpovím (bez přemýšlení, bez uzardění a v tu chvíli pravdivě) NE jizvy můj život neovlivnily. Pak se zamyslím. Jejda, vlastně hodně. Ale, Díky Bohu za ně.

paní Martina