Péče o jizvy po chirurgických zákrocích

Články na našem blogu jsou zaměřeny na péči o jizvy po popáleninových úrazech. Většinou se jedná o hluboké popáleniny, u kterých byla nutná transplantace kůže. V těchto případech bývá péče zpravidla mnohem náročnější než o běžné jizvy, které vzniknou po chirurgických zákrocích.  O ty se můžeme starat stejným způsobem, jen nám to nezabere tolik času a energie. A pokud dodržíme pár základních pravidel, bude jizva hladká, pružná a téměř neviditelná.

Tyto postupy můžeme aplikovat na jakékoliv jizvy, které vzniknou po běžných chirurgických zákrocích. Například po císařském řezu, operaci kýly, výměně kloubu, operaci prsou, břicha, po tržných zraněních a podobně.

Kdy začít s péčí o jizvu po klasickém chirurgickém zákroku?

V první řadě by jizva měla být hezky zhojená, to znamená, že by měla být po vyndání stehů a bez stroupků. Neměl by z ní vytékat hnis nebo cokoliv jiného. Rána by měla být zcela uzavřená, čistá a suchá. Nemělo by být potřeba ji překrývat obvazy nebo jiným krytím.

Jizva může být červená a vystouplá. Může svědět nebo bolet a být citlivá. V případě pochybností se poraďte se svým ošetřujícím lékařem.

Čím dřív s péčí začnete, tím lépe.  A dokud není jizva zcela vyzrálá, vždy je lepší začít dělat alespoň něco než vůbec nic.

Hydratace.

Základním úkonem v péči o jizvy je hydratace. Pokud jizvu nebudeme řádně hydratovat, bude praskat, svědět a nebude se dobře hojit.  Také se bude nepříjemně stahovat a deformovat ostatní části těla. Naopak správnou hydratací ji jen prospějeme.

Jizvu ošetříme krémem několikrát denně, podle potřeby. Vždy po sprchování nebo koupání. Můžete používat jakýkoliv hydratační krém, na který jste zvyklí nebo vám vyhovuje. Nám se osvědčila obyčejná indulona, buď měsíčková nebo růžová dezinfekční. Případně jakýkoliv hydratační krém nebo speciální krémy na jizvy a silikonové gely v tubě.  My jsme měly hezké výsledky a doporučení od ostatních na krém Alhydran. Co určitě nedoporučuji, je používání vepřového sádla. Proč, si můžete přečíst zde.

Fakta o popáleninách – vepřové sádlo

Hygiena.

Udržovat jizvy v čistotě je samozřejmé, ale raději to zde také zmíním. Jizvu omyjeme alespoň jednou denně během každodenní hygieny nebo dle potřeby. Vhodnější je při mytí použít vlažnou, ne příliš horkou vodu. Nemáčejte ji ve vodě moc dlouho a upřednostněte sprchu před vanou.  Jizvy se dotýkejte jemně a při utírání buďte opatrní. Po umytí nezapomeňte na natření krémem, aby byla hezky hydratovaná, pružná a nepraskala.  Promazáním ji také promasírujeme, což je vítané.

Tlakování.

Jedná se o promačkávání jizvy. Podrobný návod, jak tlakovat, si můžete přečíst zde.

Tlakové masáže

Ve zkratce: přiložíme bříško prstu na plocho na jizvu a vyvíjíme tlak alespoň 30 vteřin. Poté prst přesuneme na další část, a takto postupujeme po celé délce nebo ploše jizvy. Ta po stlačení zbledne, což je signál, že tlakování provádíme správně. Vždy pracujeme na suché kůži. Pokud bychom pokožku nejprve namazali a pak ji teprve promačkávali, můžeme si způsobit odřeniny a naše snaha nebude tak účinná i kvůli prokluzování. Ideální je provádět tlakovou masáž po koupání a před namazáním. Na začátku doporučuji s jizvou pracovat co nejčastěji, vždy když se stáhne a vždy když ucítíte, že je to potřeba. Minimum za mě je třikrát denně. Jizvu tlakujeme do té doby, než je vyzrálá, tzn je bledá a nemění svůj charakter, pokud na ni působíme. Po masáži nezapomeňte jizvu promazat krémem nebo silikonovým gelem.

Silikonové gelové proužky – náplasti.

Jako nejsnazší a nejúčinnější produkt v péči o jizvy po různých chirurgických zákrocích, bych jednoznačně doporučila zakoupit silikonové pásky neboli silikonové náplasti. Jedná se o silikonový gel, který má na zadní straně textilní vrstvu a po stranách lepí, takže ho můžeme umístit rovnou na celou plochu jizvy. Tu je potřeba předem změřit a podle toho pak vybrat správnou velikost produktu. Ten pořizujeme asi o 1,5 cm větší po každé straně.  Náplast se v ideálním případě nosí celý den. Zde jsou podrobnější informace o silikonových gelech a krémech: Silikonové gely

Hlavní funkce silikonu je hydratace a také působení tlakem na jizvu, takže je hydratovaná a je na ni vyvíjen lehký tlak. Přesto bych doporučovala jizvu tlakovat. Silikonový proužek je vhodné zpočátku nosit jen pár hodin a postupně dobu prodlužovat. Lepí se na čistou a suchou pokožku, takže předtím ji stačí jen omýt vlažnou vodou, osušit, ale již pak nenatírat krémem. Gel by nedržel a nemohl by správně působit. Pokud používáme tento produkt, není potřeba jizvu mazat jiným krémem.

Zde typ silikonového proužku k nalepení

Mimo lepicích proužků existuje tento produkt i ve formě gelového plátu a gelu v tubě. Silikonové pláty se používají především pod kompresní návleky nebo pod plastové masky. Gel v tubě můžeme používat místo obyčejného krému na hydrataci.  Tento výrobek  má bezesporu lepší účinky v působení na jizvy, a pokud vám to finanční možnosti dovolí, tak bych jeho použití před krémem upřednostnila. Jen doporučuji vybrat certifikované produkty, například od firmy Dermatix nebo New gel plus E.

Elastické kompresní návleky.

Jako další pomůcku k péči o jizvy si můžeme zakoupit speciální kompresní návleky. Lze je sehnat na popáleninových klinikách nebo ve zdravotnických potřebách. Záleží, na jakém místě se vaše jizva nachází a podle toho si vhodné kompresní prádlo vybrat.  Existují například rukavičky, kalhoty, tričko, maska na obličej nebo návleky na ruce. Tento materiál je kompresní a elastický, takže působí tlakem na jizvu a ta nemá šanci vystupovat nebo deformovat jiné části těla.  Při dlouhodobém nošení je jizva hezky vyhlazená, měkká a pružná. Nevýhodou těchto návleků je, že se ne vždy dají komfortně a funkčně použít na všechny části těla. Výhodou je, že se pod ně dají dát silikonové gelové pláty. Ty přiložíme na jizvu a poté překryjeme elastickým návlekem. Na postižené místo působíme lehkým tlakem díky návleku a zároveň ho hydratujeme díky silikonovému plátu.

Elastické kompresní návleky

Existují ještě další možnosti, jak zlepšit stav vaší jizvy. Na našem blogu naleznete mimo jiné i naše zkušenosti s laserovým ošetřením, lázněmi a různými přípravky. Také existují speciální bio lampy, infračervená světla či galvanické žehličky. Je potom na každém, čemu dá přednost a jaké metody zvolí.

Ve zkratce mohu za sebe doporučit pečlivou hydrataci, tlakování a používání silikonového gelu ve formě náplasti. Zabere to minimum času a uděláte pro sebe maximum.

Jizvy po chirurgických zákrocích nevyzrávají tak dlouho, jako ty po popáleninových úrazech. Několika měsíční péče se vám vyplatí a vrátí v podobě jizvy, která bude hezky vypadat a nebude vás nijak omezovat ve vašem běžném životě.

Martina

Podpora rodiny po prožitém popáleninovém traumatu

O tom, jak je potřebná podpora rodiny, přátel nebo partnera po prožití jakéhokoliv závažnějšího úrazu, není asi potřeba dlouze diskutovat. Tak zásadní trauma, jakým popáleniny bezesporu jsou, zasáhne všechny lidi, kterým na vás záleží.

Je to i můj případ a tímhle článkem bych chtěla poděkovat za podporu mojí rodině, mamině, taťkovi a oběma sestrám. Nechci si ani připouštět, jak moc náročné pro ně moje zranění muselo být a čím vším si museli po psychické stránce procházet. Bez jejich podpory bych celou léčbu a další věci s tímto zraněním spojené asi vůbec nezvládla.

V začátku, kdy nebylo jisté, jestli přežiju, mě v nemocnici navštěvovali denně. Snažili se na sobě nedat znát, jak moc je situace vážná a alespoň trochu mi zlepšit náladu svojí přítomností. I přesto, jak pro ně celá situace musela být psychicky náročná, se snažili být v dobré náladě a bavit se se mnou o příjemných nebo úplně obyčejných věcech. To, že jsem prvních čtrnáct dní mohla kdykoliv zemřít a nic by se s tím nedalo dělat, jsem se dozvěděla až zpětně asi po půl roce. V tu chvíli jsem si říkala, proč mi to prostě neřekli? Zpětně tohle rozhodnutí chápu a jsem za to ráda. Asi bych začátky v nemocnici zvládala daleko hůř, vědět přesně, jak moc vážný můj stav doopravdy je. Ale jaké to muselo být pro moji rodinu? Chodit za mnou, tvářit se alespoň trochu vesele a přitom nevědět, jestli při příští návštěvě budu ještě naživu?

Po převezení do Prahy na popáleninovou kliniku už pro moje nejbližší nebylo tak snadné mě navštěvovat denně, ale i tak si našly čas a jezdili za mnou, jak jen to šlo. Pokud byla potřeba konzultace s doktory ohledně zásadních operací, přijeli hned a pomáhaly se mi trochu zorientovat. Přetlumočit doporučení doktorů a probrat dopady transplantací na můj následující život. Z počátku jsme v tom tápali všichni. Absolutně jsme nechápali, co transplantace kůže a následné jizvení bude obnášet. Jak moc mi to změní život a s čím vším se budu muset v budoucnu potýkat. Vůbec si nedovedu představit, že bych v dané situaci na tyto rozhodnutí musela být sama. V tu chvíli mi na nemocničním lůžku nebylo 25 let, ale byla ze mě zase malá holka, která potřebovala ochránit a držet za ruku. Hrozně jsem se bála toho, co mě čeká, jak budu moct s tak těžkými popáleninami dál normálně žít. Ale díky někdy i černému humoru mých sester jsem věděla, že na to minimálně nebudu sama, a že ony mě v tom nenechají.

Kdo někdy ležel v nemocnici delší dobu, tak dobře ví, jak tam čas vůbec neutíká. Pro mě, po ztrátě zraku, to platilo dvojnásob. Jen jsem tam ležela, koukala do tmy a čekala. Čekala jsem na doktora, na sestřičku, na sanitářku, na uklízečku, na kohokoliv, kdo mě trochu vytrhne z té příšerné nudy a nicoty. O to víc mi pomáhali právě návštěvy někoho z rodiny. Byl to pro mě vždy takový světlý bod v dlouhých dnech plných čekání. Mám veliké štěstí, že mám dvě sestry a že naše rodina spolu vychází moc hezky. Vždy, když za mnou někdo přijel, věděla jsem, že budu mít alespoň o maličko lepší náladu. Všichni se snažili mě něčím potěšit. Přivézt mi kávu nebo něco dobrého na zub. Netuším, jak moc pro ně bylo těžké přijet za mnou s dobrou náladou, i když viděli v jakém jsem stavu a prognózy od doktorů nebyly vůbec příznivé. Často mi bylo po jejich odjezdu do pláče, protože oni se vrátili domů a já jsem tam musela zůstat ležet a léčit se. I tak to pro mě byly nejhezčí chvíle a díky jejich návštěvám byl zdlouhavý pobyt v nemocnici o něco snesitelnější.

Občas se stává, že pokud se v rodině někomu stane takto závažný úraz, přestanou se s ním stýkat, dají ho do ústavu nebo s ním rozváží kontakt. Já mám veliké štěstí, že tohle moje rodiče vůbec nenapadlo. Po propuštění z nemocnice jsem se mohla odstěhovat zpět k nim, kde mi téměř dva roky pomáhali. Moje máma se kvůli mně vrátila zpátky k řízení auta a první rok mi dělala osobního řidiče. Každý den mě vozila na rehabilitace a masáže jizev. Pomáhala mi nasazovat kompresní návleky a snášela moje příšerné nálady, kdy jsem byla naštvaná úplně na všechny a hlavně sama na sebe. Do toho se mi snažila vařit moje oblíbená jídla, dávala si se mnou kávu a u toho mi četla různé příběhy z časopisů, aby mě aspoň trochu přivedla na jiné myšlenky. Táta nebo sestra se mnou každý týden jezdily k doktoru do Prahy na psychoterapie a na kontroly. Moje rodina mě po celou dobu léčby podporovala. Byly se mnou při zásadních lékařských rozhodnutích, po operacích, v lázních, bezpočet hodin v čekárnách, abych se mohla opět vrátit do běžného života a začít se starat zase sama o sebe. Podporovali mě bez ohledu na výsledek a moje nálady a já bych bez nich nebyla tam, kde dnes jsem. A za to všechno jsem jim moc vděčná a také jsem moc ráda, že takovou rodinu mám.

Děkuju!

Martina

Člověk neví, co je to život, dokud o něj nebojuje

Byl to obyčejný pracovní den, jako každý jiný. Ranní káva, cigárko a pohoda před prací. I přesto, že bylo vše, jak jsem byl zvyklý, tento den (1.11.2019) mi obrátil život vzhůru nohama.

Jmenuji se Radek, je mi 26 let a pocházím z Pardubic. Úraz se mi stal ve 24letech, pouhých 6 dní před mými 25. narozeninami. Do té doby jsem se považoval za obyčejného průměrného kluka, s běžnými zájmy a koníčky (trávení času s kamarády, sportování, hraní videoher a četbou).

To vše se změnilo v den mého úrazu, který můj život otočil o 360°. Pracoval jsem ve firmě na výrobu a zpracování střelného prachu a v práci jsem důsledkem nehody prodělal popáleninový úraz. Utrpěl jsem na svém těle 79 % popálenin, z toho 70 % jsou popáleniny 3. stupně. Záchranou službou jsem byl převezen do Fakultní nemocnice Královské Vinohrady v Praze, kde se mě ujali v popáleninovém centru a následně jsem byl uveden do umělého spánku, který trval měsíc.

V nemocnici jsem pobýval po dobu 4 měsíců. Tento pobyt byl pro mě velmi náročný. Když jsem byl probuzen z umělého spánku, byl to pro mě šok, byl jsem zmatený, nevěděl jsem, kde jsem a co tam dělám. Poté mi lékaři vše objasnili a připomněli mi, co se stalo. Uvědomil jsem si, že tato obrovská změna, ze zdravého kluka, na někoho, kdo potřebuje pomoc, bude velká výzva. Velkou pomoc pro mě znamenala rodina, kamarádi a lékařský personál, kteří mě po celou dobu obklopovali pozitivní energií a podporou, a díky tomu jsem si řekl, že to prostě všechno zvládnu.

Moji cestu v nemocnici bych popsal jako cestu na horské dráze, bylo to neustále nahoru a dolů. Podstoupil jsem hodně (28) operací, během nichž mi byla transplantována zdravá kožní tkáně z nepostižených míst na ty poškozené. Akorát na mé pravé stehno musela být použita kůže syntetická. Po dobu týdne zároveň hrozila možnost, že mi přestane fungovat slinivka břišní, což se díkybohu nakonec nestalo. Dlouhou dobu se nevědělo, zda se vůbec někdy postavím na své nohy, především na tu levou, jelikož levá polovina mého těla utrpěla větší nervové poškození. Byl jsem postupně na třech vyšetřeních, na prvním mi bylo sděleno, že je možné, že chodit nebudu, s tím jsem se ale nemohl smířit. Na druhém vyšetření mi řekli, že chodit budu, ale pouze o holích, což pro mě také nepřipadalo v úvahu. S trochou sebezapření jsem tedy začal pořádně trénovat a dá se říct, že dnes chodím, téměř jako zdravý člověk, za což vděčím hlavně vinohradskému rehabilitačnímu týmu.

V důsledku transplantace kůže se musím starat o jizvy, které mi díky úrazu vznikly. Práce s jizvami v mém případě zahrnuje používání kompresního oblečení (kalhoty, košile, rukavice), speciálně udělanou 3D masku na obličej (hladí jizvy), provádění tlakových masáží, promazávání krémy (nejvíce se mi osvědčila měsíčková indulona). Po propuštění z nemocnice jsem na doporučení své známé začal navštěvovat Fyziocentrum Baťa v Pardubicích, kde pokračuji v rehabilitaci.

Můj život s popáleninami se rozhodně diametrálně liší od mého života dříve. Potom, co se mi stalo a čím jsem si musel projít, si svého života vážím daleko více než předtím. Dříve jsem byl k životu trochu laxní a jeho váhu jsem si dostatečně neuvědomoval, dnes se ale považuji za člověka, který je vděčný za druhou šanci, kterou mu život dal a jsem daleko více soustředěný na to, jak ho prožiji a snažím se k němu přistupovat pozitivně a s vtipem i když si moc dobře uvědomuji, že to není vždy úplně lehké. Na tomto novém životě mi největší radost dělá to, že mohu opět žít, trávit kvalitní čas s rodinou, přáteli a užívat si života. Zároveň mi ale spousta věcí chybí, jelikož některé věci dnes již dělat nemohu. Dříve jsem se hodně věnoval kontaktním sportům, jako je lední hokej, či lakros. Místo těchto sportů jsem si ale musel najít přijatelné alternativy, jako jízdu na kole, procházky v přírodě…

Mé blízké okolí mě stále vnímá jako obyčejného kluka, kterým jsem byl předtím, až na to, že se dnes změnil můj přístup k životu a věcem okolo. Dokonce se mi stalo, že když jsem byl s kamarády v hospodě, tak mě cizí lidé podávali ruku a říkali mi, že jsem „borec“ a „frajer“, což nejsou slova, kterými bych chtěl být označován, protože já se jimi necítím. Ze začátku se všichni, ač rodina nebo kamarádi ke mně chovali starostlivě a ohleduplně, ale postupem času jsem takový přístup přestal schvalovat, protože jsem cítil, že mě to nikam dál v životě neposune. Občas když trávím čas s rodinou nebo přáteli, mívám pocit, jako bych mezi ně už nepatřil, ale takové chvíle se dějí jen málokdy, protože většinu času si uvědomuji, že bez nich by můj život nebyl úplný.

Po propuštění z nemocnice jsem prodělal ještě operaci, kdy mi byl odstraněn žlučník a následně jsem podstoupil operaci levého kolene. Tím doufám mé zkušenosti s operacemi skončili. Do budoucna bych si přál se vyrovnat životu před úrazem, i když vím, že cesta k tomu bude trnitá a možná se nikdy nedostanu do úplného cíle. I když se vám stane v životě cokoliv, je důležité si uvědomit, že na všem zlém je něco dobrého a je potřeba brát život s úsměvem.

Proč Burn Fighters?

Někdy se ocitneme v situaci, kdy i přes to, že máme kolem sebe milující lidi, tak si připadáme sámi. Nikdo nemůže vědět to, co se v nás odehrává.

“Když jsem ležela v nemocnici, bezmocná a obvázaná, byla tam spousta lidí, co se mi snažila zlepšit náladu. Byli tam a já si stejně někdy připadala sama. Drželi mě za ruku, když jsem měla strach nebo jsem plakala bezmocí a bez vlastních vyhlídek na lepší zítřky. Mohli se přetrhnout, abych se cítila lépe. Dnes jsem jim za to neskutečně vděčná, ale v té době mě tyhle optimistické řeči dost štvaly.”

Ležela jsem tam, uvězněná ve vlastním těle a zdraví lidé mi říkali, že budu zase v pořádku a že to zvládnu. Jak? Jak mohli vědět, že to zvládnu? Nebyli na mém místě. Mohli odejít kdykoli chtěli, ale já neměla na výběr. Musela jsem tam ležet, každý den bojovat a neviděla jsem žádné východisko. Připadala jsem si sama.

Proto tohle všechno. Přežili jsme to a zvládli to! A chceme pomáhat těm, co si tím procházejí teď. Nejsme lékaři ani psychologové, jsme jedny z vás. Chceme Vám poradit a ukázat, jak se nám osobně podařilo se s nepřízní osudu poprat. Vězte, že na to nejste sami a život je příliš krátký na to, abychom si ho neužili.

Martina, Simona

Příběh paní Martiny (3. díl) – Jizvy a mateřská znaménka

Prevence rakoviny kůže ( i doktor je jen člověk). Kdy a jak se začalo mluvit na veřejnosti o rakovině kůže? Nevím. Základní myšlenka sdělení, před 30 lety byla: Znaménka nesmí krvácet.

Sice jsem se jako dítě opařila, ale kůži mám zhojenou, jizvy vyzrálé. Jinak než s jizvami se neznám. Prostě zapomenutá historie, která nijak neovlivňuje současnost.

Je mi ovšem 20 let a krvácí mi 2 znaménka. Co se dá dělat. Musím k doktorovi. Na chirurgii znaménka odstraníme, musíte mít potvrzení kožního lékaře. Potvrzení mám, jdeme na to. Bojím se, ale to dám. Mám štěstí, v den D má službu pan doktor vyhlášený chirurg. K nám do malého města za ním jezdí lidé až z Ostravy! I v Praze, by mohl dělat, jak je prý výborný.  Ale pan doktor pracuje u nás v malém městě, protože je „svůj“(tak se tomu říkalo). Dále se taky říká, že pár pacientům dal pár facek a strašně sprostě mluví. Pokud ovšem člověk musí na operaci, je tento doktor nejlepší. Co by na něj dnes řekla Lékařská komora, Sdružení pacientů raději nemyslet. Zákrok začal. Pan doktor je milý. Najednou koutkem oka, něco letí přes operační sál. Začne děsný hluk. Pan doktor vzteky kope do nerezového stolku s nástroji, to co jsem, před chvílí zahlédla, byly nástroje, se kterými pracoval. Pan doktor kleje v čisté „Ostravštině“:

„****,****,**** co to máte za ****kůži ? ***furt se to trhá****já se na takovou práci můžu*****!…“ Sestřička mi posunky naznačuje, že je vše v pořádku a přinese nový stolek s nástroji. Jen pípnu: Já jsem opařená, šijete v jizvě. Nastalo ticho a pan doktor pokračuje v práci. Po chvíli řekne: „Promiňte“. Podívám se na sestru. Teď vypadá ona, že dostala infarkt. Později mi zašeptá: „Dělám s panem doktorem 10 let. Viděla a slyšela jsem toho hodně, ale že zná slovo: promiňte, to jsem se teprve dnes dozvěděla.“ Zákrok jinak bez komplikací.  Po roce se nedalo najít místo, kde byly zákroky provedeny.

Je mi 30 let. Přestěhovala jsem se. Opět mi krvácí znaménka. V našem městě je plastický chirurg. Tak půjdu na odstranění znamének k němu. Pan doktor je ze mě nadšený. Vidí jizvy, ptá se, jestli se může podívat na všechny. Prý, něco takového a tak starého (doufám, že stále mluví o jizvách) se jen tak nevidí. Mám pocit, že jsem obrázková knížka. Vysvětluje mi, že znaménka v průběhu života rostou a mé jizvy je nepustí růst, tak znaménka krvácí.  V mé kůži je zákrok samozřejmě možný, ale při šití se tupí jehly, kůže se trhá a déle srůstá. Výborně, narazila jsem na odborníka. Zákrok je bez komplikací, následné vyndání stehů taky. Jen malá chybka. Všechno prasklo cca 100 metrů od ordinace. Jizvy v jizvách velikosti 1 koruny jsou vidět i dnes. Nikdy víc k tomuto doktorovi!

Je mi 40 let. Opravdu mě ty znaménka rozčilují. Zase krvácí. Tentokrát jdu do nemocnice na chirurgii. Přišla paní doktorka. Poučena životem ji na zákrok připravuji já: „Budete šít v jizvě, kůže se bude trhat, bude se tupit jehla.“ Dozvím se ovšem, že jsem nějaká chytrá, a že ona ví, co má dělat. Takže výkřiky paní doktorky: „Jé, ona se ta kůže trhá. A zase. Jak to, že mám tupou jehlu?“ Nekomentuji. Nekomentuji ani vyndání stehů, kde se mi podaří omdlít. Protože komentář zdravotní sestry: „Já za to nemůžu, proč máte tak hluboko stehy?“ Co jí mám odpovědět? Doma jsem se nudila, tak jsem si rány u televize přešila, ať máte víc práce? Takže ani tady chodit nebudu.

Je mi 45 let. Potkávám chirurga z Vinohradské nemocnice. Prý jaké mám zkušenosti s doktory a jizvami. Popsala jsem mu, co se děje, když si dávám vyndávat krvácející znaménka. Hodně a dlouho se smál. „To víte, kolegové jizvy neumí. Vidí je málo. Příště přijďte k nám, na Vinohrady. Tam jizvy umíme všichni.“

Je mi 50 let. Co dělají znaménka? Krvácí. Tak vyzkouším tu Vinohradskou nemocnici. Nuda. Přišla jsem, poznali jizvy, vyřízli krvácející znaménka, zašili, vyndali stehy, kůže drží. Jak říkám nuda.

PS Kam mám jít příště? Vyzkoušet dalšího doktora či opět na Vinohrady ???