fbpx
Příběh paní Martiny (1.díl) – Pohled z minulého století, aneb 50 let s jizvami

Příběh paní Martiny (1.díl) – Pohled z minulého století, aneb 50 let s jizvami

Příběh paní Martiny – Pohled z minulého století, aneb 50 let s jizvami

Hurá žiju

Pocit hurá žiju, sakra to bolí, do háje mám jizvy.  Žádný z těchto pocitů si nepamatuji. Možná jsem je ani nezažila.

Byl mi totiž 1.rok, když jsem se podle rodinných legend, podívala co je v tom hrnci. V hrnci se vařila polívka. Opařit si 60% těla, ale ne obličej, chce notnou dávku štěstí. Prý jsem ani neplakala. Rodiče o tom, co se tenkrát stalo, neradi mluví. A já, se už dávno přestala ptát. Zdravotní dokumentace se pro jistotu ztratila. Takže jediný důkaz jsou jizvy, vzpomínky, pocity.

Z vyprávění o léčení vím jen, že nikdo nepočítal s tím, že bych mohla přežít. Rodiče dali souhlas s experimentální léčbou. Při vyprávění o léčbě jsem jako dítě byla nadšená svou výjimečností.  Doktoři na mě dělali experimenty! Ty se povedly, žiju! Díky mě, zachrání další děti!

Přežila jsem, a co dál? Nevím, jak je na tom léčba dnes. Tenkrát jsem pro doktory byla vyléčená. Kůže zahojená. Byly mi cca 2 roky. A jak to nazvat, vypadla jsem ze systému? Snad ani ne, prostě před 50 lety nebyly zkušenosti. A těch, co takový úraz přežili, bylo minimálně. Opět z vyprávění rodičů: jizvy jsme ti mazali sádlem, doktoři říkali. Ale mazání sádlem nás, asi přestalo bavit. Nevzpomínám, že by mě máma mazala. Určitě ovšem ano, a asi to nebylo příjemné, protože ještě teď je mi nepříjemný každý krém či olej na kůži.

Taky si nevzpomínám, že by se mým jizvám v mém dětství někdo ve zdravotnictví věnoval. Když jsem měla cca 15 let, zeptala jsem se na „plastiku“ Odpověď pana doktora byla jasná – až budete mít 18 let. No a nešla by tahle jizva na paži nějak povolit? Moc bolí. Povolit jizvu? To jste se zbláznila. Nejde! Hold to musíte vydržet, neměla jste se opařit. Tak jsem, ze zlosti, začala dělat kliky.  Vzteky i bolestí mi tekly slzy. A když jsem po pár měsících „dovztekala“ a s kliky jsem přestala, jizva byla povolená a nebolela. A v 18 letech – nechci se bavit s doktory, žádnou plastiku taky nechci!

A léta běžela. Mám bolesti zad a taky úžasnou rehabilitační paní doktorku. Když mi bylo cca 40 let, přišla s myšlenkou, co vlastně dělám s jizvami. Jako jizvy? Po 40 letech od úrazu? Umývám je. Vlastně, asi, možná, určitě je hladím. Ne úplně každý den, a rozhodně ne všechny. Takže se mám pozorovat. Výsledek překvapil mě i paní doktorku. Dělám tlakovou masáž. Perlička – když dělám tlakovou masáž jizvy pod klíční kostí, míň bolí záda mezi lopatkami.

To je ve zkratce můj příběh. Přesto na otázku: Ovlivnily jizvy váš život? Odpovím (bez přemýšlení, bez uzardění a v tu chvíli pravdivě) NE jizvy můj život neovlivnily. Pak se zamyslím. Jejda, vlastně hodně. Ale, Díky Bohu za ně.

paní Martina

Článek pro týdeník Respekt, aneb jak to všechno začalo…

Článek pro týdeník Respekt, aneb jak to všechno začalo…

Článek pro týdeník Respekt, aneb jak to všechno začalo…

          Jednoho dne mi zazvonil telefon a na druhém konci se ozval pan doktor Zajíček. Vyprávěl mi o úžasné reportérce, která chce psát o popáleninách a potřebuje někoho, kdo se nebojí mluvit a je tak trochu ukecaný (což já jsem J ). Za pár dní jsem se zmiňovanou dámou měla domluvenou schůzku. Byla jsem hodně zvědavá, jak vypadá. Facebook má své výhody i nevýhody, ale pro tuto chvíli to byla spíše výhoda, zadala jsem do vyhledávače jméno Jarmila Štuková a v tu chvíli na mě vyskočila fotografie nádherné a silné ženy. Dostala jsem strach. Takováhle drsňačka bude dělat rozhovor se mnou? Sakra (tenkrát bych jí to nepřiznala J).

          Přišel den D. Jela jsem do Prahy s mamkou a jejím přítelem. Hned jak jsme Jarmilu potkali, odvedla mě od nich (přece nebudu strašpytel ve 25 letech, říkala jsem si). Byla jsem trošku nervózní. Jarmila mě vzala ke své kamarádce, úžasné a sladké Kačce. Byla jsem jako v jiném světě, s každou větou mě nervozita opouštěla a já si připadala, jako bych je obě znala už léta.

A o čem článek, který Jarmila psala, byl? Byl o tom, jak jsem prožívala svůj pobyt v nemocnici, svoji léčbu, co se mi honilo hlavou, jaké jsou nejčastější popáleninové úrazy, historie a současnost popáleninové medicíny, jak tohle všechno vnímá rodina a lékaři. Líbilo se mi, že jsem  v tom nebyla sama, svůj příběh sdíleli i jíní. Někdy stačí vědomí toho, že nejsme sami. S každou vyslovenou obavou oslabujeme vlastní strach. Neustále se něčeho bojím, ale je snažší se s tím vypořádat, když o tom mluvím, nejhorší je to poprvé. Jarmily už se nebojím J, stala se mojí skvělou kamarádkou a od té doby, co jí znám, potkávám jen samé úžasné lidi. Koho, ptáte se? No to vám povím příště.

Péče o jizvy v zimním období

Péče o jizvy v zimním období

Péče o jizvy v zimním období

Péče o jizvy je důležitá celoročně, ale na co si dát pozor v zimním období?

Teploty začínají klesat pod bod mrazu, objevuje se první sníh a nejlépe je nám doma v teple . Pokud se však v tomto ročním období chystáme ven, neměli bychom zapomínat ani na jizvy. Jak o ně správně pečovat v průběhu celého roku, jaké metody používat a jak na jizvy správně působit si můžete přečíst v jiném článku na našem webu. Ale jak se o ně správně starat, když venku mrzne? A je to vůbec potřeba?

Ze své vlastní zkušenosti vím, že je jizvy potřeba neustále hydratovat, promazávat krémy a starat se o ně. V zimě to platí dvojnásob. Mráz a studený vzduch pokožku vysušuje a nepřidává tomu ani teplý a suchý vzduch v přetopených místnostech. Proto je důležité jizvy několikrát denně promazávat ozkoušeným krémem. Nebo silikonovým gelem v tubě. Mě se ze začátku osvědčila zelená indulona, a když už jsem ji pak nemohla ani cítit, přešla jsem na silikonové gely, které jsou pro hydrataci jizev ideální. Pokud máte jizvy na místech, přes které si oblékáte oblečení, je péče o ně celkem snadná a příliš se neliší od jiných ročních období. Na mé jizvy na nohou jsem před odchodem do zimního počasí nanesla hydratační krém nebo silikonový gel, poté navlékla kompresní elastické návleky a na to normální oblečení. V zimě se elastické návleky nosí asi nejlépe, protože se snadno schovají a je v nich větší teplo.

S jizvami na rukou to bylo také celkem snadné. Taktéž jsem je promazala krémem, navlékla stahovací návleky, a přes tyto rukavičky, pokud byla velká zima, jsem nosila ještě o něco větší klasické bavlněné rukavice. Na ruce mi byla neustále zima, takže jsem nosila tuto dvojkombinaci. Případně, pokud nebylo třeba, tak jen kompresní rukavice.

Nejtěžší to bylo asi s obličejem. Jelikož mám transplantovaný skoro celý obličej, musela jsem si v zimě chránit i ten. Taktéž jsem vždy na něj nanesla krém nebo silikonový gel, ale v kompresní masce jsem téměř nemohla dýchat, takže jsem ji ven nenosila. A problém byl i s citlivostí obličeje. Když jsem byla krátce po operaci a neměla jsem ještě obnovená všechna nervová zakončení, nepoznala jsem, že mi obličej opravdu mrzne. Musela jsem si hlídat dobu, po kterou jsem byla venku, a nesmělo to být déle než cca dvacet minut. Pokud bylo méně než 5 stupňů pod nulou, lékaři mi pobyt venku příliš nedoporučovali. Bylo zde riziko, že by se mi na kůži mohly udělat omrzliny, kterých bych si nemusela včas všimnout. Takže jsem se řídila jejich radami a ven chodila jen na krátké procházky, které mi však v té době velice pomáhaly. Zpočátku, když jsem měla čerstvé jizvy, tak jsem ani příliš dlouhou dobu venku nevydržela. Rychle jsem se unavila a byla mi pořád zima. Obecně pacienti s termickými úrazy mají problémy s termoregulací. Buď je vám pořád zima nebo zase horko. Mě byla většinou pořád docela kosa, i přes několik vrstev oblečení.

Tato moje doporučení platí především pro čerstvé jizvy, ale nejsou na škodu ani pro vyzrálé jizvy. Dnes si pouze dávám pozor, abych neprochladla a hydrataci jizev beru jako každodenní rutinu.

Za mě doporučuji péči o jizvy nepodceňovat, a to ani v zimním období. Veškerá péče se vám časem vrátí.

Na YouTube se můžete podívat na krátké instruktážní video, jak správně tlakovat jizvy.

Martina

Příběh Michaely

Příběh Michaely

Příběh Michaely

 

6.1.2017 na Tři Krále jsme si my tři, já a mé dvě dcery  (12 a 13 let), chtěly udělat poslední vánoční večer. Děvčata mě chtěla překvapit prostřeným stolem, já jsem v kuchyni vařila večeři. K umocnění atmosféry holky vzaly prskavky a zapálily je. V mžiku jiskra z prskavky přeskočila na již kompletně uschlý vánoční stromek a malér byl na světě.

Vzhledem k tomu, že jsem vařila a kuchyň není s obývacím pokojem propojena, než jsem doběhla, bylo již pozdě…7 sekund, jak říkají požárníci…

Vyhnala jsem holky na terasu a snažila jsem se požár uhasit. Vlastním tělem, vlastníma rukama. Nebudu zde dlouze popisovat hrůzu, která se ve vteřině odehrála,  nedopadla jsem vůbec dobře. Přijela RZ a odvezla mě. V té chvíli jsem vůbec netušila, jak se náš život navždy změní.

Vzhledem k tomu, že jsem samoživitelka a s dcerami žiji již dlouhou dobu sama, situace tím byla o to komplikovanější. Otec dcer, lékař, si dcery odmítl vzít k sobě, údajně neměl, kam by je uložil.  Začal kolotoč, kdy se holky střídaly u příbuzných. Byly skvělé, situaci zvládly na výbornou. Obrovskou pomoc a podporu jsem dostala od mé sestry, která si dcery skoro po celou dobu mé hospitalizace vzala k sobě, přestože sama vychovává dvě dcery.

Můj život se omezil na ranní odběry a návštěvy operačního sálu v plné narkóze, kde probíhaly převazy a transplantace. Popálila jsem si obě ruce, celý obličej a  kompletně celé hýždě, jednalo se o popáleniny 2. a 3.stupně. Ze dne na den jsem byla ležák.

Život v nemocnici na Vinohradech, odd. popálenin, ubíhal jak ze seriálu feťáka, byla jsem neustále nadopovaná, abych neměla možnost, ani na okamžik pocítit tu  šílenou bolest po všech transplantacích, převazech a ořezech kůže.

Denně jsem měla několik návštěv, dokonce se přátelé museli psát na pořadník. To mi dalo obrovskou sílu a motivaci. Mé drahé dcery za mnou bohužel dlouhou dobu nemohly, nejen kvůli mému vzhledu, ale i kvůli zdravotnímu stavu, který byl nadále vážný. Holky to nesly statečně, volaly  a psaly mi několikrát denně, bylo to pro mě šílené. Nesměla jsem brečet, obličej byl v obvazech a nesměl se promáčet. Byl to velmi těžký čas. Jejich první návštěva byla pro mě ten největší dar! Od té chvíle jsem byla přesvědčená, že to dám! Brala jsem to celé jako velikou životní zkoušku, přeci kdybych se z toho neměla něco naučit a vzít si, tak by mě tu “ti nahoře“ nenechali… chybělo opravdu málo….pár vteřin…stačilo jen otevřít ústa a nadechnout se kouře…nechci ani domýšlet, co by následovalo….

Konec února! Hurá, propouštějí mě! Jenže nejsem ve stavu, kdybych byla schopna se postarat o sebe, natož o dvě dcery. Do péče si mě bere moje úžasná „druhá maminka“ Ivanka, která mi téměř měsíc vyvařuje, myje mě, nasazuje rukavice, masku, vozí na převazy do nemocnice.

Konečně přišel ten den, vysněné datum, stěhování do zapůjčeného bytu od mých přátel na Letnou i s dcerami! Mělo to jeden háček, 6. patro bez výtahu a bez nábytku. Náš majetek shořel, nebo byl tak páchnoucí po kouři, že se musel vyhodit. Stěhování, úklid i nákupy zařizovali mí přátelé. V neschopnosti jsem byla 9 měsíců, můj šéf mě osobně jezdil krmit do nemocnice! No, řekněte, kdo má takový servis.

Měla jsem atrofii svalů, dva měsíce jsem byla ležák, ale nedala jsem se, pomalu, ale jistě jsem trénovala výstup do 6.patra. Holky byly šťastné, že jsme zase spolu. Pořídila jsem si krásné klobouky a začala žít. Nevzdala jsem to ani na 1 minutu. Po propuštění jsem hledala pomoc u privátních plastiků a dermatologů, kterým nesmírně děkuji, neboť  i díky nim vypadám úžasně!

Život jde dál, a já díky tomuto úrazu zjistila, že mám úžasné dcery, fantastické přátele a zázemí u mé mamky a sestry. Myslím si, že nic se neděje náhodou, při každé cestě na sál jsem v duchu prosila anděly, ať jsou se mnou a zachrání mě.

Přijímám dnes věci s mnohem větší pokorou a respektem.

A děkuji, že JSEM!

 

Jaké je to přijít o vlasy a znovu je získat

Jaké je to přijít o vlasy a znovu je získat

Jaké je to přijít o vlasy a znovu je získat

Říká se, že vlasy jsou pro ženu korunou krásy. Když jsem se probudila z umělého spánku, měla jsem svoje dlouhé vlasy spletené do copu. Postupem času, jak jsem ležela ve speciální posteli na popáleninách, se mi začaly vlasy strašně cuchat. Každý týden, když přišlo na mytí vlasů, znamenal jedno velké utrpení. Za prvé bylo samotné mytí velmi náročné, protože jsem měla vlasy dlouhé a husté a za druhé, na oddělení popálenin neměli prostředky na mytí vlasů, protože většinu pacientů hnedka po příjmu ostříhají.

 Když jsem ještě byla ještě v umělém spánku, tak maminka na doktory důrazně tlačila, aby mi vlasy nestříhali, protože věděla, že své vlasy nadevšechno miluju. Vždy, když nadešel čas mytí vlasů, jsem byla naprosto vyděšená, trvalo to velmi dlouho a samotné rozčeávání bylo bolestivé. Protože jsem ležela celé dny jen na zádech, tak se vlasy cuchaly a cuchaly. Nastal čas, kdy se postupně začaly stříhat největší dredy. Když jsem si konečně dosáhla na vlasy, tak jsem si zezadu na hlavě nahmatala velký strup, velikosti pingpongového míčku. Upozornila jsem na to doktory a ti zjistily, že mám na hlavě proleženinu. V té době už jsem měla z vlasů jeden velký dred a tak jsem kývla na oholení vlasů. Druhý den mi hlavu oholili a byla to úleva. Už jsem nemusela podstupovat každotýdenní mytí vlasů, které bylo stresující a mohla jsem se naplno soustředit na uzdravování. V nemocnici mi bylo jedno jak vypadám, ale doktoři mi říkali, že se podobám Sinéad O Connor. Až když jsem se vrátila z nemocnice domů, začala jsem řešit to, že se s krátkými vlasy necítím dobře. Skoro každý mi říkal, jak mi to sluší, ale já jsem se v krátkých vlasech vůbec necítila. Nebyla jsem to já. Rok jsem si nechávala vlasy růst, ale byla jsem zoufalá a hledala salón, který by byl schopný prodloužit i hodně krátké vlasy. Narazila jsem na Dlouhovlásku. Napsala jsem jim ve zkratce svůj příběh a dostala jsem nabídku, že mi vlasy zadarmo prodlouží. Byla jsem tak natěšená a zároveň jsem se bála, že mi řeknou, že vlasy jsou opravdu moc krátké a musím ještě počkat. Ale vyšlo to! Přístup v salónu byl naprosto super. Mé krátké vlasy naprosto bez problému prodloužily a výsledek byl úchvatný, brečela jsem dojetím, že konečně vypadám jako stará dobrá Kája.

Ještě jednou moc děkuji salónu Dlouhovláska.

Karolína

 

Bolíto

Bolíto

Bolíto

Nejspíše vás zajímá, co to je, „ to Bolíto“, na které na našich stránkách často poukazujeme. Spolek Bolíto je naším spojencem v pomoci popáleným. Byl založen v roce 2003. Stojí za ním dva skvělí lidé. Mgr. Lenka Šetelíková, vrchní sestra popáleninové kliniky FNKV a MUDr. Robert Zajíček, Ph.D., přednosta popáleninové kliniky FNKV.

Oba dva mají srdce na správném místě, a proto se rozhodli, že děti s popáleninami by měly poznat, že úrazem život nekončí a že s popáleninami se dá žít kvalitní život. Bolíto propojuje popálené dětské pacienty skrze krásné zážitky, díky kterým vidí, že nejsou na světě sami, mohou se učit od ostatních a získávat zkušenosti, které jim nikdo jiný nedá.

Na všechny pacienty čeká po tomto traumatizujícím zážitku, kterým popáleniny jsou, další boj. Boj s rehabilitací, s okolím a někdy se sebou samým. Je pro ně velice důležité vidět, že mají kamarády, kterým mohou říct, co je trápí, a vědět, že i s tímhle problémem se dá poprat. Díky tomu všemu se jim uzdravuje tělo i duše. Bolíto je taková rodina, která si navzájem pomáhá zvládnout popáleniny z odborného i lidského pohledu.

Když jsem ležela v nemocnici já, už jsem nebyla dítě, přesto jsem si našla do Bolíta cestu. Dnes funguji jako jedna z “vedoucích” na kempech a ozdravných pobytech .

Jsem ráda, že i já mohu přispět ke zdravému dětskému sebevědomí.

www.bolito.cz

Simona