Psychologická a psychiatrická péče

Z mého pohledu je tato péče i dnes nedoceněná mezi veřejností. Neustále se potkávám s lidmi, kteří považují psychologickou či psychiatrickou péči za jakési stigma. Když už někdo takového lékaře navštěvuje, tak o tom raději nemluví a někteří se takovému lékaři vyhýbají, seč mohou. Kolikrát už jsem slyšela „Hele víš, že chodí k psychoušovi? Jsem říkal/a, že je divná/ý.“ Ale copak někdo může za jakoukoli psychickou nemoc nebo trauma? Copak si vážně společnost myslí, že si to ti lidé vybrali? Psychická nebo fyzická nemoc, není to vlastně jedno? Obojí se musí léčit a z mého osobního pohledu, je důležité být v psychické pohodě, obzvláště pokud se snažíte dostat ze zranění na těle. Psychická zranění nejsou vidět, o to víc jsou nebezpečnější. Když vidíte někoho krvácet, tak voláte záchranku, ale když někdo trpí uvnitř, zjistíte to, až když se stane nějaká tragédie a vy už s tím nemůžete nic neudělat. Proto chci poprosit každého, kdo tohle čte, aby se nad tím zamyslel a neodsuzoval lidi, kteří navštěvují psychologickou nebo psychiatrickou ordinaci. Psychická nerovnováha, bohužel, je dnes vidět na každém rohu. Lidé se podceňují, přeceňují a obrovský dopad to má pak na jejich děti, které jsou pod tíhou nesplnitelných úkolů a považují se tak za neschopné, ale to už zabíhám do jiné oblasti. Nemyslím tím, že si nemáte věřit, ale neplňte očekávání ostatních, je to váš život a je jen na vás, jak bude vypadat.

Abych pravdu řekla, když do mého pokoje vešel pan psycholog, tak jsem byla překvapená. Bože, tak moc jsem chtěla, aby mě všichni nechali v klidu s mými myšlenkami. Ale on dobře věděl, že nechat mě s mými myšlenkami není úplně dobrý nápad. Jen jsme si povídali, ale ne o nehodě. Mluvili jsme o všem možném, o tom co mě baví a co mám ráda. Vyprávěla jsem mu o svém životě, o tom jak jsem kdysi psala svoje depresivní písničky, prostě o všem. A je to jeho zásluha, že přes den, kdy jsem neměla návštěvy, jsem nemyslela na to špatné. Zpočátku jsem nechtěla, aby tam chodil, ale časem se z něj stal můj dobrý společník. Moc mi pomohl obrátit i to špatné v dobré. Samozřejmě, že důležité je, abyste chtěli vy, ale psycholog či psychiatr je toho důležitou součástí, zavede vaše myšlenky jinam, třeba k těm myšlenkám, které vás nestahují dolů. Když už je to hodně zlé, nasadí se léky. Ani to není nic špatného, pokud vám to pomůže. Léky nezastaví vaše myšlení, jen vám dají čas, abyste se s tím vyrovnali postupně. Každý potřebuje rozdílný čas na to, aby se se vším smířil a pochopil, že život nekončí. Tohle přeci není soutěž, dejte si čas, ale neutápějte se v sebelítosti.

Nemějte strach se odevzdat do jejich rukou, nechají vás, abyste si cestu ke svému pravému já našli sami. Nezmění vás, nechají vás, abyste se změnili sami, protože je to tak správné a vy to tak chcete. Mně pomohli moc.

 

Simona

Tom Hodbod