Pohled Káji kamarádky

Přišel den, den 28.8.2017! Příteli zazvonil telefon, byla to moje maminka, která se se strachem vyptávala, kde jsem a zda jsem v pořádku. Zpočátku jsme nechápali, co se děje. Na internetu si přečetla o autonehodě na místě, kam jezdím za mou kamarádkou Kájou. Okamžitě jsem Káje volala. Telefon nebrala. Začala jsem se bát, dokola jsem si stále opakovala, že je to jen strach, že je určitě v pořádku. Napadlo mě napsat další její kamarádce, zda není u ní a zda by se mi nemohla ozvat. Vzápětí mi přišla odpověď: Nejsem a ani dlouho nebudu…

Nemohla jsem tomu uvěřit, stále jsem doufala, že je to celé jinak. Bohužel nebylo. Kája ležela v umělém spánku, měla polámané ruce i nohy a popáleniny 3. stupně na 35% těla.

Měla jsem velkou touhu se za ní rozjet do nemocnice, chytit ji za ruku a ukázat jí, že není sama. Pochopitelně mě za ní nepustili. Poslala jsem jí naši společnou fotku, aby věděla, že jsem s ní, hned jak se vzbudí. Nikdo jsme nevěděli, zda svůj boj vyhraje, doktoři byli skeptičtí a nám nezbývalo než věřit.

Po zhruba deseti dnech jsem dostala informaci, že je Kája vzhůru. Okamžitě jsem se za ní vydala. Nevěděla jsem, co mám čekat, a samozřejmě jsem z toho měla strach. Šla jsem pomalu a nejistě a pak jsem ji zahlédla. Ležela na posteli, celá obvázaná a skoro se nehýbala. První dny byly dost náročné, pro nás pro obě. Kája stále plakala, nevěděla co se stalo…

 Věřila jsem, že společně ten boj vyhrajeme! Chodila jsme za ní tak často, jak to jen šlo. Nebyl prostor pro lítost, věděla jsem, že tím jí nepomůžu. Slova podpory a povzbuzení, smích a vtípky, vyprávění, drby a dobré jídlo, to byl lék, který potřebovala. Když to Káji zdravotní stav dovolil, jezdily jsme po nemocnici na vozíčku, plánovaly jsme spolu dovolenou a těšily se na společné chvíle. Snažila jsem se jí být oporou, protože přátelství je součást lidského štěstí. 

A dnes? Kája jde mílovými kroky dopředu, vozíček zahodila, za chvíli se zbaví i berlí. Zkrátka žije normální život, chodí do společnosti, baví se a je šťastná! A já taky, že ji mám! Je pro mne velkou inspirací, ukazuje, že když se chce, všechno jde, jen je někdy třeba zatnout zuby a být silný.

 

Lenka Zvalova