fbpx
Paruky

Paruky

Paruky

Toto je téma, o kterém jsem se několik let nechtěla bavit. Bylo pro mě velice citlivé a bolestivé. Když jsem se dozvěděla, že jsem přišla o vlasy, byla to pro mě největší rána. V sedmnácti, kdy jsem chtěla být princezna, vlasy byly takovým symbolem ženskosti. Vždyť kdo by nechtěl mít vlasy jako ty ženy z reklamy a okouzlit jimi každého muže, dlouhé, silné a lesklé. V nemocnici mi to až tak nevadilo, ale když jsem se měla vrátit domů, tak jsem nemohla přenést přes srdce, že bych se vrátila plešatá. Rodiče mě vzali do prvního obchodu s parukami, který jsme našli. Když jsem si vzala první paruku, byla jsem to zase já, mohla jsem zakrýt to, co se mi stalo. Byla černé barvy, dlouhá až na záda s červeným melírem. Nikdo nám ale neřekl, jak se o ni správně starat. A proto jsem se rozhodla o tom napsat.

Základní dělení paruk jsou dvě, za 1. paruky z umělého vlákna a za 2. paruky z pravých vlasů. Samozřejmě se liší cenou. Paruky z pravých vlasů jsou dražší, ale na druhou stranu pokud se o ně staráte, vydrží vám dlouho. Ale tomu se budu věnovat až později. Co byste měli vědět je, že na koupi paruky máte nárok na příspěvek – je to zdravotní pomůcka. Příspěvek je ve výši 1000,- na jeden rok (může se to lišit, podle pojišťovny). Je dobré si to zjistit u své pojišťovny. Poukaz vám vypíše lékař. Mě ho předepsal obvodní lékař na základě zprávy z nemocnice, ale jinak ho vypisuje lékař na kožním oddělení. Ale co si budeme povídat, pokud chcete pěknou paruku, které bude vypadat přirozeně, je částka poněkud malá. Tato částka mi běžně pokryla náklady na kosmetiku na paruku.

Paruky mají různé podšívky, některé mají protiskluzovou vrstvu, aby paruka neklouzala z hlavy. Já mám nejradši paruky s takovou „síťkou“ vpředu, protože vlasy vypadají jako vaše. Jsou i celkem vzdušné, ale v létě je mi v nich stejně horko a zimě vás nezahřejí. Také pozor na velikost paruky. I tady se velikosti liší, a když si vyberete příliš velkou, budete z ní na nervy. Také si vyberte dobrého prodejce paruk, takového, který vám řekne jak se o ni starat a kam ji zaslat, když bude potřebovat opravu. Já mám nejlepší zkušenosti s pražskými prodejci, kteří mi vše vysvětlili a pokaždé, když jim zavolám, tak jsou velice vstřícní a milí. Ceny oprav jsou různé, záleží na délce, materiálu, poškození atd.

Paruky z umělého vlákna

Umělé vlákno lépe drží tvar. Paruky jsou cenově přístupnější, bavím se o částce mezi 2000 – 11 000 KČ. Cenové rozmezí je široké, záleží na vaší náročnosti. Vždy je dobré si paruku vyzkoušet, nejen kvůli barvě a střihu, ale také kvůli velikosti. Mám několik paruk z umělého vlákna a jsou skvělé. Problém je u nich v takzvaném chemlovatění. Můžete se snažit, jak chcete, ale pokud ji nebude zasílat na opravu, tak z ní bude za rok chuchvalec čehosi podivného. Proto také doporučuji kupovat paruky kratšího střihu. Ty dlouhé se rychleji opotřebovávají o oblečení. Určitě se vyplatí zakoupit si k paruce kosmetiku určenou přímo na ni. Šampon, balzám a sprej, který paruku alespoň trošku chrání před otíráním o oblečení a následném chemlovatění. Paruky se umývají ve vlažné vodě a nesmí se na ně používat kosmetika na vlasy, fény, kulmy apod. Jiný účes už z paruky neuděláte, nejde přečesat pěšinka, ani ji upravit na ples. Když jsem chtěla paruku natočit, dala jsem ji na natáčky, když byla vlhká. Ale takhle dlouho schne. V paruce rozhodně nespěte a do pračky se také nedává!

Paruky z pravých vlasů

Tady se ceny různí podle kvality a druhu vlasů, ale ceny se pohybují kolem 15 000 – kdo ví kolik KČ. Jsou jemnější a vzdušnější. Chovají se přirozeněji, ale určitý tvar si také zachovávají. Kosmetika na ně je také dražší, ale opět se vyplatí. Na rozdíl od paruk z umělého vlákna, paruky z pravých vlasů můžete šetrně fénovat nebo natáčet, což je velká výhoda. Pozor, abyste vlasy nezničili, už nenarostou. J Proto své vlasy radši nenatáčím, mám strach, abych je nadobro nezničila. I paruky z pravých vlasů se posílají na opravu. Oprav není třeba se bát, dělají to profesionálové. Z pravých vlasů jsem měla pouze dvě paruky. Ta první po pár měsících vypadala příšerně, nebyla jsem poučena o správné péči, a když jsem přišla na prodejnu, tak mi paní majitelka řekla, ať si koupím novou. Což bylo nad finanční možnosti celé mé rodiny, která se mi na tu původní složila. Proto vás upozorňuji na to, abyste si vyhledali opravdu dobrého prodejce. S tou druhou jsem nadmíru spokojená. Opět nedoporučuji v ní spát a prát jen ručně.

Tak abych to shrnula, přeji vám šťastný výběr. Praha není, co se týče paruk drahá a dostane se vám skvělé péče. Nebojte se zajít si k lékaři pro poukaz, i když je to celkem malá částka, alespoň vám zaplatí kosmetiku. Kdykoli se budete chtít na něco zeptat, jsem tu pro vás!

Simona

Panické ataky a stavy úzkosti – pohled Simony

Panické ataky a stavy úzkosti – pohled Simony

Panické ataky a stavy úzkosti – pohled Simony

Je hluboká noc a já nemůžu spát. V hlavě se mi motají úkoly, které musím splnit, ale nemám dostatek času. Musím napsat seminárky, přečíst hromadu knih a naučit se na zkoušky. Musím připravit věci do práce a nezapomenout vyřešit nutnosti, co mám zapsané v diáři. Musím zajít na poštu a zkontrolovat účet, jestli je vše zaplacené. Dát prádlo do pračky, sebrat a vyžehlit to, co už je suché. Už to cítím, blíží se. Začínám špatně dýchat, ohromná tíha mi sedí na hrudníku.  Srdce buší, jako bych běžela maraton. Motá se mi hlava, je mi horko a pak zase zima. Celé tělo najednou ztěžklo. Chce se mi brečet. Myšlenky jsou temnější a temnější. Tohle nemůžu zvládnout. Je toho moc. Pořád nějaké úkoly, jsou nekonečné a já nemám čas. Možná na to prostě nemám. Jasně, nemám. Tak proč s tím neskončit? Když ukončím školu, tak co budu? Chudák, co to nezvládl? Zvládli to jiní, ale já na to prostě nemám, tak proč nemůžu skončit? Zklamala bych příliš mnoho lidí. Mamku, babičku, dědu, kolegyně, partnera. Já už nemůžu. Nejsem dobrý člověk. Jsem nicka, která nemá na tomhle světě co dělat. Nejsem dost dobrá přítelkyně, nikdy se mnou nikdo nebude chtít sdílet svůj život. Není mi souzeno být něčí ženou, být matkou, protože prostě nejsem dost dobrá. Nejsem dost krásná, dost hubená, dost svalnatá, dost chytrá, dost zajímavá, dost silná. Nejsem nic a brečím tu zase jak malá holka.

Znáte to? Pokud ne, seznamte se. Tohle je temnota zvaná panická ataka. Neustálý kolotoč černých myšlenek, který vás dostane nejen na dno vaší psychiky, ale postihne vás dokonce i fyzicky. Jde zkrátka o psychickou bolest, která ničí i vaše tělo. Dokáže být tak zákeřná, že strach ovládne celý váš život. U mě trvaly tyto záchvaty asi půl hodiny, ale mohou se stát vaším každodenním stínem, který se od vás nehne ani na chvíli. Vše o čem ve svém životě pochybujete, třeba i někde hluboko v podvědomí, se vám objeví před očima a vy se toho nemůžete zbavit. Těžko se mi znovu usínalo. Ráno jsem věděla, že nic z toho, co se mi honilo hlavou, není pravda. Já to přece dokážu. Dokážu cokoli, co budu chtít. Věděla jsem, že je toho hodně, ale když něco z toho neudělám, svět se nezboří. Byla jsem zase v klidu a nechápala, co to mělo znamenat.

Záchvaty paniky začínaly nejdřív krátkými intervaly deprese. Uklidňovala jsem sebe samu, že tohle zažívá přece každý. Někdy je toho na člověka prostě moc, jen se s tím musí umět vypořádat. Tohle musím jednoznačně zvládnout sama. Když už ale ataky trvaly déle, svěřila jsem se své lékařce. Připadala jsem si jako slaboch a blázen, co není schopen zvládnout své problémy. Řekla mi, že rozdíl mezi strachem a úzkostí, kterou při panických atacích cítím, je ten, že strach si vysvětlím, můžu ho pojmenovat a jasně definovat to, jak mě ohrožuje. Úzkost je strach na jiné úrovni, nevysvětlím si ji žádnými reálnými argumenty. Je tady a bude, dokud záchvat nepřejde. Napsala mi léky a řekla, abych je při záchvatu užívala. Antidepresiva mě na jednu stranu děsila. Na druhou stranu mě uklidňoval fakt, že když to přijde, mám prostředky, jak s tím bojovat. Po pár dnech se záchvat zase projevil. Váhala jsem, ale nakonec si vzala prášek a po půl hodině mě přepadnul spánek. Ráno jsem byla ráda, že jsem se zase v noci netrápila nad hloupostmi a pořádně načerpala sílu do dalšího dne.

Snažím se vidět svět spíše v tom dobrém, hledám i v těch šedivých dnech trochu barvy. Ať už je to chvilka u seriálu, kdy nemusím na nic myslet, úsměv cizího člověka na ulici nebo objetí milované osoby. I kdyby to byla ta jediná dobrá věc za den. Někdy si člověk se svými démony prostě neumí poradit sám. No a co? Není to rozhodně ostuda, nejsme přece osamělé bytosti, abychom byli na všechnu tu tíhu světa úplně sami. Možná si myslíte, že s tím, co prožíváte, byste se měli poprat sami. Někdy je ale vážně lepší se svěřit. Mě tohle zachránilo od prohlubování těchto stavů. A naštěstí se dlouho bolestný záchvat neobjevil.

Simona

Panické ataky a stavy úzkosti – pohled Martiny

Panické ataky a stavy úzkosti – pohled Martiny

Panické ataky a stavy úzkosti – pohled Martiny

V tomto článku bych se ráda podělila o své zkušenosti s panickými stavy. Dokud jsem je sama nezažila, netušila jsem, že něco takového vůbec existuje. Byla jsem z toho dost vyplašená a netušila, co se se mnou děje. Postupně jsem zjistila, že nejsem sama, kdo tyto stavy prožívá a hodně mi pomohlo slyšet zkušenosti ostatních a hlavně o svých pocitech mluvit.

Po úrazu jsem trpěla depresemi, posttraumatickou stresovou poruchou, úzkostí a vůbec vším možným. Všichni říkali, že to k tomu, co jsem prožila, prostě patří a že se to časem bude zlepšovat. Je mi sice mizerně, ale patří to k poúrazovému stavu, uklidňovala jsem se. Pomocí antidepresiv a pravidelným sezením s psychologem se mi pomaličku dařilo tyto stavy více či méně zvládat. Jak postupoval čas, cítila jsem se líp a líp. Pak už jsem ani nepotřebovala brát prášky a stačilo mi navštěvovat psychologa. Postupně jsem svůj nový život začala zvládat.  O to víc mě překvapilo, když se u mě téměř po pěti letech najednou projevily panické ataky.  Samozřejmě jsem vůbec netušila, co se se mnou děje, a to mě vyplašilo asi ještě víc. Měla jsem v té době náročnější období. Hodně stresu, hodně nových věcí a změn. Dlouhá cesta do zahraničí, která s sebou nesla důležitá a především definitivní rozhodnutí. Měla jsem hezký pocit, že to zvládám. Ale bohužel jsem se mýlila. Když se vše kolem mě trochu uklidnilo a já si mohla vydechnout, najednou mi začalo být paradoxně divně. Nejdřív jen takový podivný tlak na hrudi, jakoby pocit strachu, ale takový nekonkrétní. Tlak pomaličku vzrůstal, hůř se mi dýchalo, začala jsem se potit a  myslela, že asi každou chvíli omdlím. Do toho se mi začínala motat hlava, dýchání se ještě zhoršovalo a začalo mi splašeně bušit srdce. Jako když máte veliký strach. A já ho měla. Napadlo mě, že mám asi infarkt, že asi umírám. Tyto fyzické pocity mě vyděsily natolik, že jsem skončila v nemocnici na vyšetření. A protože jsem si v rámci mého úrazu prošla i plicní embolií, provedly mi pro jistotu v nemocnici všechna možná vyšetření. A závěr? Jste naprosto zdravá, všechna vyšetření v pořádku, EKG normální, žádná embolie. V tu chvíli jsem si hodně vydechla a najednou se cítila zase dobře. Doktoři mi řekli, že jsem asi vyčerpaná a dehydratovaná. Naordinovali mi klid, ležet v chladu, hodně pít a odpočívat. Tak jsem si vzala pár dní volno a snažila se být v klidu a odpočívat. A jak si tak doma polehávám, hlavou se mi honí všechno možné a už je to zase tady. Tíha na hrudi, těžký dech, bušení srdce. Začala jsem panikařit. To snad není možné, napadlo mě, doktoři určitě něco přehlédli, určitě umírám. Zkoušela jsem se uklidnit, ale vůbec mi to nešlo, naopak to bylo ještě horší. Trochu mi pomáhalo zaměstnat se nějakou činností, ale ne zas tak moc. Stále jsem měla tendence se pozorovat, zda mi není hůř, zda mi nebuší srdce a necítím se divně. A ono samozřejmě ano. Pořád jsem cítila ten divný pocit na hrudi, jakoby strach a nemohla zase dýchat. Bála jsem se jít ven, aby mi nebylo ještě hůř. Bála jsem se jít i do práce. Měla jsem strach, že omdlím, že to nezvládnu. Nebyla jsem schopná se soustředit na nic jiného, než na své pocity. Chtělo se mi jen ležet a vůbec nic nedělat. Ale i při tom nicnedělání mi bylo hrozně. Začala jsem se děsit toho, že jsem blázen. Nedokázala jsem pochopit, proč se cítím takhle podivně. Doktoři mi přece řekli, že mi nic není.

Zachránil mě až můj psycholog, kterému jsem večer zoufalá volala. Už když jsem mu začala popisovat moje pocity, začal mě sám doplňovat v mém popisu. Ortel zněl jasně: panická ataka, panické stavy úzkosti. Vůbec jsem to nechápala, jak je to možné? Ale dost se mi ulevilo. Konečně jsem zjistila, co mi opravdu je a s tím už se dá opět pracovat. Už jen to, že mi někdo řekl, že neumírám a že nejsem úplný blázen, mi dost pomohlo. Moje tělo si prostě kvůli přemíře stresu řeklo o zvolnění a pauzu. A také o to, abych sama sebe začala víc vnímat a poslouchat. Snažila jsem se tedy víc zklidnit, naučila jsem se dechové techniky na uvolnění a snažila se přijít na to, co panice předchází. A také přemýšlet o příčině, proč se mi tohle všechno děje. Nechala jsem ty příšerné pocity k sobě přijít a přijala je a začala s nimi pracovat.

Není to nic snadného jít v tomhle stavu někam mezi lidi. A zvlášť pro mě to v té chvíli vůbec nepřicházelo v úvahu. No a to mě zase dostalo do stresu, že nikam nemůžu a že mě to takto limituje. Tyto stavy jsou hodně náročné, takový začarovaný kruh. Kdo je nazažil, těžko se může do druhého vcítit. Mně asi nejvíce vadí a omezují ty fyzické projevy paniky. Když jsem měla deprese, byl to jen stav mojí mysli, bez fyzických projevů. Ale tohle mě na panických stavech hodně vystrašilo. Hodně také zhoršují všechny stimulanty. Například kofein, alkohol, silný čaj, jakékoliv energetické nápoje. U mě bylo nejhorší vzdát se kávy, mám ji totiž moc ráda. Ale popravdě, když mi bylo nejhůř, neměla jsem ani na ni chuť, což už je u mě špatné znamení. Všechno, co stimuluje nervovou soustavu, je pro panické stavy špatně. Já jsem to pocítila tak, že po vypití kávy se u mě projevila šílená bolest hlavy. Jakoby mi někdo svíral hlavu v kleštích. Tento stav trval i několik hodin a není o co stát. Navíc jsem měla pocit, že z té bolesti omdlím. Ve stavech, kdy mi opravdu nebylo dobře, se mi ještě připojilo nechutenství k jídlu. Jsem docela nadšený strávník, a tohle byl také jeden z příznaků, vůbec jsem neměla na jídlo ani pomyšlení, spíš se mi z něj dělalo nevolno.

Jak se z těchto panických stavů dostat?

Mně nejvíce pomohlo, když jsem konečně zjistila příčinu problému. Pak samozřejmě moje sezení s psychologem. Nebýt jeho, tak bych tyhle situace zvládala asi hodně špatně. A také pomáhá zkusit víc vnímat samu sebe, zklidnit se, připustit si své pocity a strach. A také o panice mluvit nejen s nejbližšími, ale i s ostatními lidmi. Zjistila jsem, že v tom zdaleka nejsem sama, že je nás dost, kdo prožíváme podobné věci. Trochu těžší je to samozřejmě s lidmi, kteří nic podobného neprožili. Těžko se vcítí do vaší situace, ale pomohlo mi jim o tom alespoň říct.

Dá se těchto stavů zbavit natrvalo? To sama netuším. Mám období, kdy je třeba měsíc klid a pak se třeba najednou po ulehnutí do postele objeví bušení srdce a tíha na hrudi. Už vím, že neumírám, takže se snažím zklidnit, zamyslet se, přijít na to, co mě trápí, co se se mnou děje. A vím, že to bude třeba zase druhý den lepší. Projevy se mohou i různě střídat. Přicházet a odcházet. Není to nic příjemného, ale už naštěstí vím, že se vše odehrává jen v mé hlavě a je nutné pracovat sama se sebou. A hlavně o tom mluvit.

Martina

Jak zvládat těžké psychické poúrazové stavy – Martina

Jak zvládat těžké psychické poúrazové stavy – Martina

Jak zvládat těžké psychické poúrazové stavy – Martina

Jak se dají těžké poúrazové psychické stavy zvládnout? Jak se z nich nezbláznit? Co říct nebo jak se chovat k někomu, kdo trpí depresemi nebo úzkostnými stavy?

 I po pěti letech dělím své dny na horší a lepší. Někdy je mi fajn a někdy to nestojí za nic. Hodně mi pomáhá o svých pocitech mluvit a hlavně nedělat, jako že se nic neděje.  Často se mi ale stává, že si hraju na hrdinku. Nechci si přiznat, že se cítím špatně. Nechci  špatnou náladou obtěžovat své okolí, jenže pak je to samozřejmě ještě horší. Je fajn mít někoho, kdo vás pochopí, komu můžete narovinu říct, že se necítíte dobře. Nejhorší spojení, které prostě nechcete v pocitech smutku slyšet je: “To bude dobrý”. Vždycky jsem si říkala, jak může vědět, že to bude dobrý, když není v mé situaci a netuší, jak hrozně se cítím? Je fajn dát druhému najevo, že jste tu pro něj, že když bude potřebovat, může vám říct, co ho trápí. A že jeho stav neberete na lekou váhu. Lehký totiž není ani trochu. Proto ten pocit, kdy vás někdo jen vyslechne bez odsuzování nebo litování, je k nezaplacení.

Nikdy nechcete slyšet slova lítosti od druhých. Lítost obtěžuje. I dnes se děsím toho, že mě někdo začne litovat a brát jako popálenou chudinku. To si tak pak začnu opravdu připadat. A jestli to něčemu opravdu neprospěje, tak právě mé psychice.

Nejvíce funguje nehraná empatie. Zkusit se vcítit do pocitů druhého člověka. Představit si sebe v jeho situaci a říct si, co bych asi chtěla slyšet, kdybych byla na jeho místě? Někdy prostě jen stačí říct: “Jsem tu s tebou a pro tebe”. A někdy to nemusí být ani vysloveno.

Také je dobré pocity druhého nezlehčovat a už vůbec ne zesměšňovat. Pokud se necítíte psychicky dobře, určitě nechcete slyšet věty typu: “Ále, vždyť se ti nic tak hrozného neděje. Vždyť to nic není. Z  tohohle se přeci nemůžeš hroutit. Jsou na tom lidé i hůř než ty.” Každý z nás reaguje na situace odlišně a jinak citlivě. Proto je dobré se druhému nesmát a situaci nezlehčovat. Spíše se mu snažit porozumět, vcítit se do něj nebo raději neříkat nic.

Mně na špatnou náladu hodně pomáhalo zaměstnat hlavu, případně později i tělo, nějakou aktivitou. Ať už šlo o procházky venku, cvičení nebo učení se novým věcem. A také pomáhala společnost rodiny a kamarádů. Jen tak posedět u kávy, něco nakoupit nebo se prostě jen projít. A někdy je také fajn si jen tak zalézt, být sama a nechat to špatné odplynout nebo se z toho smutku vyplakat. A v neposlední řadě také pravidelná sezení s mým psychologem, na kterého se mohu kdykoliv obrátit a vím, že je tu pro mě a můžu mu plně důvěřovat. Vím, že dosud si stále někdo může myslet, že psychologa potřebují jen magoři. Ale to je absolutní nesmysl. Psycholog je člověk, který se na váš problém dokáže podívat odborným okem a komplexně. Jeho roli nedokážou plně zastoupit kamarádi. K nim máte blízký vztah, kdežto psycholog je profesionál, který nebude o vašem stavu nikde mluvit, dokáže ho s vámi rozebrat a navést vás na řešení.

Resumé je tedy za mě jednoznačné. Hlavně nebýt na psychické a vlastně na jakékoliv problémy sám. Pokud máte kolem sebe prima lidi, kterým na vás záleží a kterým se můžete svěřit, dá se vše zvládat daleko lépe. A když je nemáte, zkuste zapřemýšlet nad tím, jak je získat. I od toho jsou tu ostatně Burn Fighters.

Martina

Elastické kompresní návleky

Elastické kompresní návleky

Elastické kompresní návleky

Elastické kompresní návleky jsou vlastně takové speciální oblečky, které mají své nezastupitelné místo v péči o jizvy. Osobně jsem tyto návleky nosila nepřetržitě několik let a ráda se podělím o své zkušenosti s jejich nošením a používáním.

Na Klinice popáleninové medicíny v Praze jsou k dostání dva typy. První je dělaný sériově v různých velikostech a druhý si může pacient nechat ušít na míru. Já jsem v průběhu několika let vyzkoušela obě varianty. Návleky jsem začala nosit relativně rychle po operacích, po zahojení stroupků a po doporučení lékařů. Používala jsem jena ruce, stehna a obličej.

 

Návleky na ruce

Šlo o takové rukavice, které sahaly až k zápěstím. Chyběly jim pouze konce, takže mi vykukovala bříška prstů. První typ, vyráběný konfekčně, byl ze začátku nošení hodně těsný, z docela hrubého a pevného materiálu. Výborně stahuje, ale bohužel postupným nošením a častým natahováním, praním a sundáváním se tento materiál strašně rychle vytahá a tudíž přestává dobře plnit svoji kompresní funkci. Vždy jsem si objednávala rukavice o něco menší, proto jsem je nemohla zezačátku nosit moc dlouho. Začaly se mi totiž odkrvovat a modrat ruce 🙂 Zpočátku jsem měla problém je na ruce vůbec navléct, jak ztuha to šlo. Postupným nošením a neustálým natahováním a sundáváním se ale rukavice zvolna povolují a vytahují. Takže pak je manipulace mnohem snazší, ale pozvolna přestávají dobře stahovat a tlak není takový. Jejich spotřeba je tedy celkem značná. Tlak, který kompresní návleky vytváří je na jizvy a větší plochy výborný. Už po chvíli nošení – třeba podeseti minutách – jsem viděla, jak byla jizva pěkně plochá a i jemnější. Vždycky mě to moc potěšilo a nakoplo k co nejčastějšímu nošení. Ale ze začátku, nebo spíš v prvním půl roce, sepo sundání návleku jizva rychle vrací do původní podoby. To je fakt k vzteku, ale je potřeba vytrvat a nosit návleky poctivě. Časem je opravdu vidět, že jizva už pomaličku zůstává hladká, nevystouplá a stává se jemnější. Jen radím vytrvat a nenechat se odradit, protože to fakt trvá strašnou dobu. Ach jo, zase jsme zase zpátky u té trpělivosti.. 😀

Když se mi tento typ rukavic trošičku vytáhl, kombinovala jsem jeho nošení společně se silikonovým plátem. To mohu jen doporučit. Silikon jsem si do rukavic dávala hlavně na noc, neměl by se totiž nosit nepřetržitě – viz samostatný článek o silikonech. Ale kombinace rukavic, které drží silikonový plát na místě, čímž přímo působí na jizvu jak silikon, tak i komprese, je za mě naprosto nejlepší způsob, jak co nejefektivněji s jizvami zatočit. Samostatně by se kompresní návleky měly nosit asi 23 hodin denně, což s těmina rukou není úplně snadné. Já jsem se je snažila nosit jak to šlo. V teplém období to bylo dost otravné, ale dá se na to zvyknout. Snažila jsem si z toho udělat takovou rutinu jako když se ráno jdu obléct, vezmu si na sebe prádlo, kalhoty, tričko a.. – rukavice. Ostatní návleky se dají na těle schovat pod normální oblečení, ale rukavice jsou docela nápadné, obzvlášť, pokud není zrovna zima. Někdy jsem si s nimi připadala divně, trochu jako exot s rukavicemi neustále na rukou, ale postupně jsem si na jejich nošení zvykla a brala to jako normální věc. Lidi stejně koukají hloupě na jizvy na rukou jako na ty rukavice. Tak jsem si vždy řekla, že to dělám pro sebe a nesmím myslet na to, co si myslí ostatní.

Tento první typ rukavic fungoval dobře asi jen dva měsíce. Pak se dal použít nanošení silikonového plátu. Šel pod něj pěkně nandat, jinak to před jejich povolením bylo o nervy a musel mi s tím někdo druhý pomáhat. Nechala jsem si tedy udělat ještě druhý typ rukavic, šitý na míru. Měly i černou barvu, takže vypadaly elegantně a cítila jsem se v nich docela dobře i mezi lidmi. Vlastně jsem je nosila i docela ráda. Druhý typ je jemnější a nestahuje tak moc, jako ten první, ale je zcela dostačující. A jelikož jsou rukavice šité na míru, nikde neškrtí, nedřou a jsou celkově mnohem příjemnější. Nechala jsem si je ušít i o trošku delší, jak k bříškům prstů, tak níž pod zápěstí, kde jsem ještě měla jizvy a první typ mi je tak dobře nepokryl. Vydržely mi opravdu dlouho, asi tak půl roku. Pak jsem si nechala ušít nové, protože se mi trochu změnily jizvy a také jsem potřebovala větší kompresi. Po tom půl až třičtvrtě roce se i dost opraly a opotřebovaly, takže už tolik nestahovaly.

Návleky na nohy

Popálené plochy a transplantovanou kůži jsem měla pouze na stehnech. Moje kompresní kalhoty proto vypadaly trochu jako rajtky na koně nebo jako tříčtvrťáky. Jen mezi nohama měly vystřižený otvor. I když jsem potřebovala návlek jen na stehna, musel být střižený ve formě kalhot, jinak by návlek na stehně nedržel. Elastické návleky jsem měla udělané pouze z druhého typu – ušité přímo na míru z jemnějšího materiálu. Je jemný, pěkně kompresní, ale dost neprodyšný, takže proto ten otvor mezi nohama. 😀 A také jsem ocenila co nejmenší množství materiálu. Hlavně při nošení v létě, kdy jsem si přes tento návlek samozřejmě musela obléct ještě něco dalšího, takže je v tom pěkné vedro. Moje kalhotové návleky měly i kšandy, aby dobře držely. S kšandami se staly ještě víc nepohodlné a pod nebo přes tričko to vypadalo fakt děsně. Stejně lezly dolů jako blázen, takže fakt nic moc. Na noc a v zimě to ještě šlo. Ale pokud jsem šla někam na výlet, každou chvíli jsem musela zastavit a natahovat si návleky pod kalhotami. Pokud jsem se ale nehýbala, bylo to dobré. Na působení na jizvy jsou výborné, hodně jsem je kombinovala s nošením silikonových plátů–hlavně na noc. Za mě je to jednoznačně nejlepší kombinace. A pokud jsem pod kalhotami měla silikonové pláty, tak tolik nelezly, ale na výlety to také nebylo. Bohužel nic lepšího k dispozici není. Kalhoty jsem měla za ty tři roky léčby dvoje, celou dobu jsem si s nimi vystačila a nosila je na střídačku. Ty jedny jsem si nechávala potom šít trochu užší, aby byla zachovaná správná a dostačující komprese. Jizvy si totižpo nějaké době sednou a nejsou tolik vystouplé.

 

Elastická maska na obličej

Kompresní návlek na obličej jsem vyzkoušela také z obou typů materiálu. Připomíná děsnou kuklu pro zloděje. Jen má tělovou barvu a stejné otvory pro oči, nos a ústa. U prvního typu návleku šitého v různých velikostech je problém, že se ne vždy trefíte správnědo otvorů. Jsou někdy dost malé a jejich průřezy byly na nošení nepříjemné. Tlačí a škrábeto v místech, kde by nemělo. Maska sice dost stahovala, ale za chvíli se v ní nedá téměř dýchat. A stahuje až příliš. Jíst se v ní nedá vůbec a pít jen brčkem. V té době jsem měla vlasy na ježka, takže se mi pod masku sice vešly, ale i tak se mi za chvíli začaly nepříjemně potit. Měla jsem jí na sobě opravdu jen párkrát, protože tlačila na nesprávných místech a nedalo se v ní vydržet víc než pár minut.

Rozhodla jsem se tedy vyzkoušet ještě druhý typ masky šíté na míru z jemnějšího materiálu. Sice netlačila třeba pod nosem a otvory byly tam, kde být měly, ale jinak byla také dost hrozná. Nedalo se v ní horkem vydržet a pokud by měla být kompresní, tak jak bylo potřeba, nejspíš by mi vylezly oči z důlků. Jednou jsem šla v této masce na rehabilitaci do nemocnice a to jsem si opravdu připadala jako exot. Jako chodící mumie. A nevylepšila to ani kšiltovka s černýmibrýlemi, cítila jsem se v ní hrozně a rozhodně přitahovala spoustu nežádoucí pozornosti.

Návleky na obličej moc doporučit nemůžu. Mnohem lepší je plastová maska vytvořená na míru z vlastního odlitku společně se silikonovým plátem. Plastová maska určitě udělá stokrát lepší práci a výsledek než tyto návlekové. Na ostatní části těla však elastické návleky vřele doporučuji.

Elastické návleky jsem používala od začátku léčby až do úplného vyzrání jizev, tedy asi tři a půl roku. Poctivé a dlouhé nošení návleků se mi vyplatilo. Společně se silikonovými gely a tlakovými masážemi jsem s jizvami dosáhla viditelných výsledků. Samozřejmě jsem se trápila a pamatuju nahodně chvil, kdy jsem jizvy, všechny návleky a ostatní věci nesnášela, ale nakonec jsem za to všechno ráda. Všem ze zkušenosti kladu na srdce, aby péči o jizvy nevzdávali. Je to sice nelehký a dlouhý boj, který vyžaduje spoustu trpělivosti, ale opravdu se vyplatí a výsledky jsou nakonec znát. A ten dobrý pocit z pěkných jizev fakt stojí za to.

Psychologická a psychiatrická péče

Psychologická a psychiatrická péče

Psychologická a psychiatrická péče

Z mého pohledu je tato péče i dnes nedoceněná mezi veřejností. Neustále se potkávám s lidmi, kteří považují psychologickou či psychiatrickou péči za jakési stigma. Když už někdo takového lékaře navštěvuje, tak o tom raději nemluví a někteří se takovému lékaři vyhýbají, seč mohou. Kolikrát už jsem slyšela „Hele víš, že chodí k psychoušovi? Jsem říkal/a, že je divná/ý.“ Ale copak někdo může za jakoukoli psychickou nemoc nebo trauma? Copak si vážně společnost myslí, že si to ti lidé vybrali? Psychická nebo fyzická nemoc, není to vlastně jedno? Obojí se musí léčit a z mého osobního pohledu, je důležité být v psychické pohodě, obzvláště pokud se snažíte dostat ze zranění na těle. Psychická zranění nejsou vidět, o to víc jsou nebezpečnější. Když vidíte někoho krvácet, tak voláte záchranku, ale když někdo trpí uvnitř, zjistíte to, až když se stane nějaká tragédie a vy už s tím nemůžete nic neudělat. Proto chci poprosit každého, kdo tohle čte, aby se nad tím zamyslel a neodsuzoval lidi, kteří navštěvují psychologickou nebo psychiatrickou ordinaci. Psychická nerovnováha, bohužel, je dnes vidět na každém rohu. Lidé se podceňují, přeceňují a obrovský dopad to má pak na jejich děti, které jsou pod tíhou nesplnitelných úkolů a považují se tak za neschopné, ale to už zabíhám do jiné oblasti. Nemyslím tím, že si nemáte věřit, ale neplňte očekávání ostatních, je to váš život a je jen na vás, jak bude vypadat.

Abych pravdu řekla, když do mého pokoje vešel pan psycholog, tak jsem byla překvapená. Bože, tak moc jsem chtěla, aby mě všichni nechali v klidu s mými myšlenkami. Ale on dobře věděl, že nechat mě s mými myšlenkami není úplně dobrý nápad. Jen jsme si povídali, ale ne o nehodě. Mluvili jsme o všem možném, o tom co mě baví a co mám ráda. Vyprávěla jsem mu o svém životě, o tom jak jsem kdysi psala svoje depresivní písničky, prostě o všem. A je to jeho zásluha, že přes den, kdy jsem neměla návštěvy, jsem nemyslela na to špatné. Zpočátku jsem nechtěla, aby tam chodil, ale časem se z něj stal můj dobrý společník. Moc mi pomohl obrátit i to špatné v dobré. Samozřejmě, že důležité je, abyste chtěli vy, ale psycholog či psychiatr je toho důležitou součástí, zavede vaše myšlenky jinam, třeba k těm myšlenkám, které vás nestahují dolů. Když už je to hodně zlé, nasadí se léky. Ani to není nic špatného, pokud vám to pomůže. Léky nezastaví vaše myšlení, jen vám dají čas, abyste se s tím vyrovnali postupně. Každý potřebuje rozdílný čas na to, aby se se vším smířil a pochopil, že život nekončí. Tohle přeci není soutěž, dejte si čas, ale neutápějte se v sebelítosti.

Nemějte strach se odevzdat do jejich rukou, nechají vás, abyste si cestu ke svému pravému já našli sami. Nezmění vás, nechají vás, abyste se změnili sami, protože je to tak správné a vy to tak chcete. Mně pomohli moc.

Simona